Ale křesťanský půst neznamená pouze něčeho se vzdát. Není o pouhém odříkání. Cílem křesťanského půstu není ve své podstatě něco ztratit, ale získat. Naše odříkání vždy slouží nějakému vyššímu cíli a záměru – a tento cíl představuje užitek, nikoli ztrátu. Křesťanský půst znamená něco si odříct za účelem dosáhnout konkrétního křesťanského cíle. V opačném případě nelze mluvit o křesťanském půstu.

Ježíš nenechal svou církev na pochybách v otázce, zda se má postit. Řekl „když se postíte“, ne „pokud“ (Matouš 6:16–17). Navíc zaslíbil: „Tehdy se budou postit“ (Matouš 9:15). Raná církev se postila (Skutky 9:9; 13:2; 14:23) a křesťané se postí dodnes – už dva tisíce let. A jestliže se postíme opravdu křesťanským způsobem, výsledkem není ztráta, ale užitek. Ale aby byl náš křesťanský půst duchovní hostinou, připomeňme si jeho smysl a užitek.

Smysl (křesťanského) půstu

Půst se v dnešní době těší stále větší oblibě. Křesťané by proto měli být obezřetní, aby jejich pohled na tuto problematiku formovalo Ježíšovo učení, a ne populární kultura. Ještě v minulé generaci se ozývalo mnoho hlasů, které tvrdily, že půst škodí zdraví. Dnes je to přesně naopak. Stále víc dietologů uvádí: „Je-li půst praktikován správným způsobem, může mít blahodárný vliv na vaše zdraví“ (Celebration of Discipline, s. 48). Jaký je tedy rozdíl mezi tímto moderním a křesťanským půstem? 

Hlavním rozdílem je křesťanský cíl. Mohli bychom ho označit také jako Duchovní s velkým D, neboť při něm působí Duch svatý. Nejde jen o naši duchovní složku v kontrastu s materiální, ale o Duchovní princip, který stojí proti naší přirozeností. Základní a nepostradatelnou součástí křesťanského půstu je křesťanský záměr. Cílem může být posílení v upřímné modlitbě (Ezdráš 8:23; Jóel 2:12; Skutky 13:3), hledání Božího vedení (Soudců 20:26; Skutky 14:23), Boží vysvobození či ochrana (2. Paralipomenon 20:3–4; Ezdráš 8:21–23) nebo pokoření se před jeho tváří (1. Královská 21:27–29; Žalm 35:13). Můžeme jím vyjádřit pokání (1. Samuelova 7:6; Jonáš 3:5–8), zármutek (1. Samuelova 31:13; 2. Samuelova 1:11–12) nebo starost o jeho dílo (Nehemjáš 1:3–4; Daniel 9:3). Cílem může být i přemáhat pokušení a plně se odevzdat Bohu (Matouš 4:1–11). Tím nejlepším záměrem je však vyjádřit Bohu svým půstem lásku a oddanost (Lukáš 2:37). Půstem vyznáváme: „Bože, tak moc po tobě toužím.“ 

Bez Duchovního cíle nelze hovořit o křesťanském půstu, ale o pouhém hladovění. 

Užitek z (křesťanského) půstu

Křesťané se můžou postit z dietních důvodů, případně kvůli blahodárným účinkům, které nutriční specialisté tak vyzdvihují. Ale půst z dietních důvodů není křesťanským půstem. Jaký Duchovní užitek tedy můžeme od Boha získat prostřednictvím našeho cílevědomého křesťanského půstu? Jak Bůh odměňuje půst založený na víře?

Je jasné, že křesťanský půst nezůstává bez užitku. Vyplývá to z Kristových slov, která pronesl na velmi významném místě. V kázání na hoře nás vybízí, abychom se postili v skrytu, ne před lidmi. „A tvůj Otec, který vidí v skrytu, ti odplatí“ (Matouš 6:18). Jedná se o zaslíbení – Bůh odměňuje půst. Ale jak?

Nejprve si ujasněme jednu důležitou věc. Bůh nás neodměňuje proto, že půstem dosvědčujeme sílu své vůle, ale protože jím vyjadřujeme touhu, aby Bůh zaplnil naši vnitřní prázdnotu. Křesťanský půst nevychází z našich sil, ale z moci Božího působení (Filipským 2:12–13) a ze síly, kterou on sám poskytuje (1. Petrův 4:11).

Když tedy víme, že půst není založen na naší síle nebo vůli a konáme ho v skrytu před jeho tváří, a ne před lidmi, jakou odměnu nám Bůh ze své svobodné a neomezené milosti může dát?

1. Vyslyšení upřímné modlitby

První a bezprostřední odměna za půst je zároveň jedním z důvodů, proč se postit. Tento konkrétní důvod jsme už zmínili. Půst je jakýmsi pomocníkem při modlitbě. Vyjadřujeme jím neobyčejné zaujetí a jde ruku v ruce s prosbami předkládanými Bohu skrze Krista (Římanům 5:2; Efeským 2:18; 3:12). Modlitba doprovázená půstem, v níž Boha žádáme o něco konkrétního, je jiná než běžná každodenní modlitba. 

Půst je určitým měřítkem víry v životě křesťana. Není jeho obvyklou součástí. Obvyklá je vytrvalá modlitba a potěšení z Dárce prostřednictvím jeho darů – tedy i jídla a pití. Půst je určený pro nevšední modlitby. V půstu vyznáváme Dárci, že se z něj samotného těšíme více než z jeho darů.

2. Boží blízkost

To vede k největší odměně vyplývající z křesťanského půstu a k „nejvyššímu“ cíli ze všech. Už jsme ho zmínili: je jím sám Bůh. Důležitější než Boží pozemské vedení, ochrana, vysvobození a zaopatření je naše věčné přijímání Boha a radost v něm.

Bůh nás svořil závislé na jídlu a pití proto, aby nás naučil něco o sobě. Stvořil svět plný jídla a pití, abychom mohli zakoušet jeho dobrotu, když jsou naše ústa plná, a připomínat si, že je lepší než jídlo a pití, když máme prázdné žaludky. Půst nám připomíná, že Bůh je naším nejvydatnějším pokrmem: „Všichni žízniví, pojďte k vodám, i ten, kdo nemá peníze. Pojďte, kupujte a jezte, pojďte, kupujte bez peněz a bez úhrady víno a mléko“ (Izajáš 55:1).

Sám Bůh v Kristu přináší větší potěšení než to nejlepší jídlo a hasí naší žízeň lépe než ta nejčistší voda, nejtučnější mléko i to nejlepší víno. Díky němu můžeme „jíst dobré věci“ a „libovat si v tuku“ (Izajáš 55:2). Zaslíbil: „Já dám žíznivému zadarmo napít z pramene vody života“ (Zjevení 21:6). My, kteří zakoušíme a vidíme Boží dobrotu (Žalm 34:9), nyní skrze Ducha hlásáme: „Kdo žízní, ať přijde, a kdo chce, ať si zdarma vezme vodu života“ (Zjevení 22:17).

Svěřte se Ježíši se svými bolestmi 

Když se postíme, pobolívání v žaludku a ve střevech nám připomíná, že Ježíš je jako pravý pokrm, ne jako obyčejný chléb; že je jako pramen, ne jako obyčejný nápoj. Ježíš zaslíbil, že křesťané se budou postit. Víme, že věřit v něj znamená přijít k němu s očekáváním, že uspokojí hladovou a žíznivou duši (Jan 6:35) – a jedním z nejlepších způsobů, jak si tuto skutečnost pravidelně připomínat, je dočasně si odříct jídlo a pití. 

Velkou (a často skrytou) odměnou za půst je Bůh sám. „Otevři ústa,“ vybízí nás, když máme prázdné žaludky, „a naplním je!“ (Žalm 81:11). Bůh celého vesmíru odměňuje křesťanský půst proto, že nám pomáhá souznít s jeho záměrem: abychom po něm toužili, radovali se v něm a nalézali v něm své největší potěšení, a on byl tak vyvýšen. Odměňuje se nejen tím, o co v půstu žádáme, ale především tím, kdo sám je – naší touhou, radostí a potěšením. 

Křesťanský půst není především o věcech, kterých se vzdáme, ale o tom, po jehož blízkosti toužíme. 

Autor: David Mathis

Tento článek vznikl ve spolupráci s Desiring God.

Dospět k tomuto závěru není snadné, přestože v historii Ježíšův židovský původ ranil pýchu všech etnických skupin včetně Židů. I apoštol Pavel potvrzuje, že dojít k tomuto závěru není jednoduché. Jen co ho vyjádří, jedním dechem dodává: „Ó hlubino bohatství a moudrosti i poznání Božího! Jak nevyzpytatelné jsou jeho soudy a nepostižitelné jeho cesty!“ (Římanům 11:33). Tím reaguje na skutečnost, že se Bůh celého vesmíru spojil s židovským národem, aby zachránil lidi ze všech etnických skupin. Nespojil se s ním proto, že by musel nebo že byl zmatený, ale proto, že je toto spojení z našeho pohledu „nevyzpytatelné“. Zcela přesahuje naše chápání.

Pavel nám však z Boží pomoci dal nahlédnout do tohoto tajemství více než kdokoli jiný. Nikdo ho však nedokázal plně vyjádřit. Zvu vás, abyste společně se mnou nahlédli do tohoto tajemství – alespoň do té míry, do jaké je to možné v rámci jednoho článku.

„Z nich podle těla“

Ježíš se narodil jako Žid. Proto se ho samařská žena u studny ptala: „Jak to, že ty, ač jsi Žid, žádáš mne, samařskou ženu, abych ti dala napít?“ (Jan 4:9). Později jí Ježíš řekl: „Vy se klaníte tomu, co neznáte. My se klaníme tomu, co známe, protože záchrana je ze Židů“ (Jan 4:22).

Ani apoštol Pavel neopomíjel Ježíšův židovský původ. Klade otázku: „Co má tedy Žid navíc? Nebo jaký je užitek obřízky?“ Odpovídá: „Veliký v každém ohledu. Předně ten, že Židům byly svěřeny Boží výroky“ (Římanům 3:1–2). Tuto myšlenku dále rozvíjí: 

Jsou to Izraelci, jim patří synovství, sláva i smlouvy, jim byl dán Zákon, služba a zaslíbení, jejich jsou otcové a z nich podle těla pochází Mesiáš, který je nade vším, Bůh požehnaný na věky. Amen (Římanům 9:4–5).

Vrcholná výsada příslušníků židovského národa je ta, že „z nich podle těla pochází Mesiáš.“ Ježíš se narodil jako Žid. A tato výsada převyšuje všechny ostatní v tomto světě, protože je vtěleným Bohem – „který je nade vším, Bůh požehnaný na věky.“ Největší výsadou židovského národa je skutečnost, že se uprostřed něj narodil Syn Boží. 

Ježíš se tedy narodil jako Žid. Nebyla to pouhá náhoda. Ze všech národů se dostalo té největší výsady právě Židům. A Pavel tuto pravdu nezastírá, ale naopak ji vyvyšuje přede všemi Židy i národy. 

Otázkou je proč. Ne jenom ve smyslu, proč se to stalo. Otázkou je: Co z toho plyne? Jaký záměr má Bůh s Ježíšovým židovským původem? A pokud nemá žádný hlubší význam, jelikož je Ježíš Zachráncem všech národů, proč to Pavel jednoduše nepřejde?

Co stojí v pozadí?

Bůh se ztotožnil s lidstvem tím, že se stal etnickým Židem. To proto, že před dvěma tisíci lety navázal vztah s Abrahamem, otcem židovského národa. „Ty jsi Hospodin, Bůh, který vyvolil Abrama, vyvedl ho z chaldejského Úru a změnil mu jméno na Abraham“ (Nehemjáš 9:7). Od té doby byli Židé vyvoleným Božím národem. „Pouze vás jsem poznal ze všech čeledí země“ (Amos 3:2). „Tebe Hospodin, tvůj Bůh, vyvolil ze všech národů, které jsou na povrchu země, abys byl jeho lidem, jeho vlastnictvím“ (Deuteronomium 7:6).

Bůh už od samého počátku plánoval, že skrze Abrahama dojdou požehnání všechny národy. „Požehnám těm, kdo žehnají tobě, a na toho, kdo tě proklíná, uvedu prokletí. V tobě budou požehnány všechny čeledi země“ (Genesis 12:3). Izrael si přesto zachoval výsadní postavení. 

Bůh jednal dva tisíce let téměř výhradně s Izraelem, a ne s ostatními národy. „V minulých pokoleních nechal všechny národy chodit po jejich cestách“ (Skutky 14:16). „Jenom k tvým otcům Hospodin přilnul, zamiloval si je a vyvolil jejich potomstvo po nich, totiž vás, ze všech národů“ (Deuteronomium 10:15). Odpuštění hříchů bylo Židům uděleno prostřednictvím krve obětí, jež ukazovaly na Krista (Leviticus 4:20; Římanům 3:25). Kromě toho Židé obdrželi zaslíbení, že právě z jejich národa vzejde Mesiáš (Izajáš 9:6–7). „Pán Bůh mu dá trůn jeho otce Davida. Na věky bude kralovat nad domem Jákobovým“ (Lukáš 1:32–33).

To je důvodem, proč se Ježíš narodil jako Žid. Bůh vyvolil židovský národ, aby byl „jeho vlastnictvím“ (Deuteronomium 14:2). Právě v něm konal dva tisíce let své vykupitelské dílo – nekonal ho mezi Číňany, Afričany ani Germány se světlou pokožkou. „Když však přišla plnost času, vyslal Bůh svého Syna, narozeného z ženy, narozeného pod Zákonem“ – tedy narozeného jako Žida (Galatským 4:4).

Co z toho plyne?

Odpověď na otázku proč týkající se minulosti však znesnadňuje otázku proč týkající se budoucnosti. Proč Bůh uzavřel s Izraelem smlouvu a ztotožnil se s ním skrze vtěleného židovského Mesiáše? Jaké závěry z toho plynou? Proč se rozhodl zrovna pro tyto kroky? 

Život, smrt a vzkříšení tohoto židovského Mesiáše pochopitelně vedly k záchraně pohanů, tedy ostatních národů. Za svého života Ježíš prohlásil: „Pravím vám, že mnozí přijdou od východu i západu a budou stolovat s Abrahamem, Izákem a Jákobem v království Nebes; avšak synové království budou vyvrženi do nejzazší temnoty“ (Matouš 8:11–12). Židovským představeným řekl: „Vám bude Boží království odňato a bude dáno národu, který přináší jeho úrodu“ (Matouš 21:43). A svou službu zakončil příkazem: „Čiňte učedníky ze všech národů “ (Matouš 28:19).

Přesto byla záchrana stále „ze Židů“ (Jan 4:22). Pavel objasňuje, v jakém smyslu. Když Izrael odmítl Ježíše jako Mesiáše, podobal se větvím, které byly odlomeny od abrahámovské smlouvy. Když pohané uvěřili v Ježíše jako Mesiáše, podobaly se vyťatým větvím naroubovaným na židovskou smlouvu. 

Jestliže však některé větve byly vylomeny a ty, planá oliva, jsi byl naroubován na jejich místo a stal ses účastníkem kořene i tučnosti olivy, nevynášej se nad ty větve! Jestliže se vynášíš, nezapomeň, že ty neneseš kořen, nýbrž kořen tebe (Římanům 11:17–18).

Kořen nese tebe! To znamená, že jste zachráněni díky Boží věrnosti vůči Izraeli, jelikož máte podíl na jeho kořenu. 

Jinými slovy, neexistuje jeden způsob záchrany pro pohany a druhý pro Židy. Existuje pouze jeden jediný – patřit k pravému Izraeli – tomu zachráněnému. Pavel jasně uvedl, že „ne všichni ti, kteří pocházejí z Izraele, jsou Izrael“ (Římanům 9:6). Přirozený původ z člověka automaticky nedělá součást pravého Izraele. Mnoho lidí nepochází z Izraele, ale stali se součástí pravého Izraele – toho, jenž Bůh „povolal nejen ze Židů, ale i z pohanů. Jak praví u Ozeáše: ‚Lid, který není můj, nazvu svým lidem, a tu, která nebyla milována, nazvu milovanou‘“ (Římanům 9,24–25).

Být pravým Židem není otázkou etnické příslušnosti, ale víry v Mesiáše: „Neboť pravý Žid není ten, kdo je jím navenek… ale pravý Žid je ten, kdo je Židem uvnitř, a pravá obřízka je obřízka srdce Duchem, nikoli literou“ (Římanům 2:28–29). Z pohanů se stali „Židé“.

Tak se naplnilo zaslíbení dané Abrahamovi v Genesis 12:3: „Písmo předvídalo, že Bůh ospravedlní pohany na základě víry; dopředu oznámilo Abrahamovi: ‚V tobě budou požehnány všechny národy‘“ (Galatským 3:8). Tak se stal Abraham „otcem mnoha národů“ (Genesis 17:5; Římanům 4:17).

„Záchrana je ze Židů“ nejen kvůli Ježíšovu židovskému původu, ale také proto, že zachraňuje pohany, když je činí spoluúčastníky židovského dědictví.  Skrze Kristovu krev „jedni i druzí máme přístup k Otci v jednom Duchu. Proto již nejste cizinci a přistěhovalci, nýbrž spoluobčané svatých a patříte do Boží rodiny“ (Efeským 2:18–19). Z pohanských „cizinců“ se stali plnohodnotní občané zachráněné židovské rodiny. “Jste símě Abrahamovo [Židé i pohané], dědicové podle zaslíbení“ (Galatským 3:29).

„Celý Izrael bude zachráněn“

Někteří se domnívají, že zahrnutí pohanů do židovského dědictví představuje konec zvláštního Božího jednání s etnickým Izraelem.  Tak to ale není. Pavel učí, že až vejde „plnost pohanů“, bude „zachráněn celý Izrael“ (Římanům 11:25–26). Řeč je o celém etnickém národu, který se v budoucnu obrátí ke Kristu, až vejde „plnost pohanů“. 

Někteří tvrdí, že „celý Izrael“ v tomto případě neodkazuje na etnický národ, ale všechny vyvolené – Židy i pohany. Existuje nejméně pět přesvědčivých důvodů, proč tento názor neobstojí. Uvedu dva z nich. 

Za prvé, je velmi nepravděpodobné, že pouhých jedenáct řeckých slov, která oddělují pojem „Izrael“, změní jeho význam. V prvním případě by šlo o „etnický národ“, ve druhém o „vyvolené Židy a pohany“ (Římanům 11:25–26). Prakticky všichni souhlasí s tím, že v prvním případě hovoří o etnickém Izraeli. Proto je o něm jistě řeč i ve druhém případě: „Část Izraele se zatvrdila… Bude však zachráněn celý Izrael.“ „Celý Izrael“ odkazuje na etnický národ, který se částečně zatvrdil. Jednou však dojde záchrany. 

Za druhé, paralela mezi dvěma částmi verše Římanům 11:28 ukazuje na „celý Izrael“ jako na etnický národ. První část verše 28 uvádí: „Podle evangelia jsou [etniční Izraelci] nepřátelé“ Boha. Druhá polovina verše říká: „Ale podle vyvolení zůstávají [etniční Izraelci, kteří byli nepřáteli] milovanými pro své otce.“ Cílem tohoto verše je ukázat, že ačkoli etnický Izrael nyní porušuje smlouvu a nevěří, v budoucnu se situace změní. Lidé, kteří jsou nyní nepřáteli, se později obrátí na základě Božího vyvolení a lásky. (Viz také paralely mezi Římanům 11:12 a 15.)

Proč to udělal zrovna tímto způsobem? 

Nyní je vhodné se pozastavit a položit si otázku: Proč se Bůh rozhodl zachránit lidi ze všech národů, včetně toho židovského, tak spletitým způsobem? 

Pokusím se tento spletitý způsob shrnout:

1. Když Adam a Eva pohrdli Boží dobrotou a řídili se vlastní moudrostí,  celé lidstvo upadlo do hříchu a propadlo zkaženosti (Genesis 3:6; Římanům 5:12). V Genesis 10 a 11 se vynořilo spoustu národů, všichni jejich příslušníci byli „děti hněvu“ (Efeským 2:3). Žádný národ na zemi nebyl hoden Božího požehnání. Všechny si naopak zasloužily zničení.

2. Když Bůh započal svůj plán záchrany lidstva, vyvolil si na dva tisíce let Izrael jako hlavního příjemce jeho díla spásy (Deuteronomium 7:6; Amos 3:2). Vyvolení Izraele ze všech národů nebylo založeno na jakýchkoli zásluhách, díky kterým by si ho Izrael zasloužil více než ostatní národy. Než Bůh povolal Abrahama, uctíval modly (Jozue 24:2, 14). „Co tedy? Máme (před pohany) výhodu? Vůbec ne! Vždyť jsme už dříve obvinili Židy i Řeky, že jsou všichni pod mocí hříchu“ (Římanům 3:9).

3. Dva tisíce let Bůh nabízel Izraeli záchranu (Římanům 9:4–5) a v celé židovské historii a skrze Písma jim ukazoval na Mesiáše (Lukáš 24:27). Jejich reakcí byla převážně nevíra, jak prohlásil Štěpán: „Vy tvrdošíjní… stále vzdorujete Duchu Svatému; jak vaši otcové, tak i vy!“ (Skutky 7:51). Nebo slovy Pavla: „O Izraeli však říká [cituje Izajáše 65:2]: ‚Po celý den jsem vztahoval své ruce k lidu neposlušnému a odmlouvajícímu‘“ (Římanům 10:21). 

4. Nevíra židovského národa i navzdory velkým výhodám, kterým se těšil, měla ukázat, že Zákon bez Zachránce nevede k ospravedlnění, ale pouze k odhalení a rozhojnění hříchu (Římanům 3:20; 5:20). Tato skutečnost zacpala ústa celému světu. Jestliže totiž Izrael se všemi svými výhodami „k cíli Zákona nedospěl“ (Římanům 9:31), neměly by si ani ostatní národy myslet, že to zvládnou. „Víme, že vše, co Zákon praví, praví těm, kdo jsou pod Zákonem, aby byla umlčena každá ústa a aby se před Bohem stal vinným celý svět“ (Římanům 3:19).

5. Mesiášovým vtělením, životem, smrtí a vzkříšením byla potvrzena zaslíbení daná otcům a milosrdenství se zpřístupnilo všem národům. „Kristus se stal služebníkem obřezaných… aby potvrdil zaslíbení daná otcům a aby národy slavily Boha za jeho milosrdenství“ (Římanům 15:8–9).

6. Izrael se zatvrdil (Římanům 11:25; 2. Korintským 3:14) a toto zatvrzení přetrvává i v jednadvacátém století. Potrvá, „dokud nevejde plnost pohanů“ (Římanům 11:25).

7. V tomto čase – čase národů (Lukáš 21:24) — se evangelium rozšíří mezi všemi národy světa. „Toto evangelium království bude vyhlášeno po celém světě na svědectví všem národům. A tehdy přijde konec“ (Matouš 24:14).

8. Až přijde „plnost pohanů… bude… zachráněn celý Izrael“ (Římanům 11:25–26). 

9. Kristus se vrátí a ustanoví své království (Římanům 11:26).

To je tedy způsob, jakým Bůh naplánoval vykoupit lidi ze všech etnických skupin, což zahrnuje i závěrečné obrácení celého Izraele — celou generaci, která na konci tohoto věku společně přijde k víře. Proč je tento způsob tak složitý? Pavel odpovídá v Římanům 11:30–32: 

Jako vy [pohané] jste kdysi neposlouchali Boha, nyní však se vám dostalo milosrdenství pro jejich neposlušnost [Židů], tak i oni [Židé] nyní upadli v neposlušnost pro milosrdenství prokázané vám [pohanům], aby [Židé] také došli milosrdenství. Bůh totiž všechny [Židy i pohany] uzavřel pod neposlušnost, aby se nade všemi slitoval. 

Stručně to lze shrnout následovně:

Pohanské národy žili po pádu v neposlušnosti. 

  Bůh tedy vyvolil Izrael.

   Izrael žil v neposlušnosti navzdory všem svým výsadám.

     Bůh tedy vylil své milosrdenství na pohanské národy.

    Toto milosrdenství prokázané národům vyvrcholí velikým milosrdenstvím – spasením Izraele.

          Všechny národy tedy plně spoléhají na milosrdenství, a ne na své zásluhy. 

Ano, je to komplikované. Zvláštní. Zdlouhavé. A to vše nakonec vede Pavla k následujícímu prohlášení: „Ó hlubino bohatství a moudrosti i poznání Božího! Jak nevyzpytatelné jsou jeho soudy a nepostižitelné jeho cesty!“ (Římanům 11:33).

Konečný cíl: Aby národy byly pokořeny a doufaly v milosrdenství

Jaký je tedy konečný záměr s touto spletitou záchranou? Pavel to vyjadřuje následovně: „Bůh totiž všechny [Židy i pohany] uzavřel pod neposlušnost, aby se nade všemi slitoval“ (Římanům 11:32). Pavel už předtím vyjádřil původní záměr – „aby byla umlčena každá ústa a aby se před Bohem stal vinným celý svět“ (Římanům 3:19). To je negativní aspekt. Všechny etnické skupiny jsou kvůli své neposlušnosti pokořeny. 

Židé jsou pokořeni, protože navzdory všem svým výhodám se podobají vylomeným větvím a účastníky abrahámovské smlouvy se na základě pouhé víry stali pohané (Římanům 11:19; 9:30–31). Pohané jsou pokořeni, protože stojí jenom vírou (Římanům 11:20) a jsou závislí na židovském kořenu, ne naopak (Římanům 11:18). Člověk se musí stát „Židem“, aby byl zachráněn (Galatským 3:7). Ale žádný Žid není zachráněn na základě svého etnického původu. Ne všechen Izrael je Izrael (Římanům 9:6). „Nedomnívejte se, že si můžete říkat: ‚Náš otec je Abraham.‘ Neboť vám pravím, že Bůh může Abrahamovi vzbudit děti z těchto kamenů“ (Matouš 3:9).

Všechna ústa jsou umlčena. Žádná etnická skupina se nemůže povyšovat. Všichni jsou uzavřeni pod neposlušnost. Každý člověk musí spolknout svou pýchu. Pohané se musí stát Židy (včetně nacistů a příslušníků Ku-klux-klanu), aby byli zachráněni. A Židé se musí zřeknout veškeré své závislosti na etnickém původu, připojit se k pohanům a spoléhat na milosrdenství. 

Jeden národ, který se těší z milosrdenství

Ježíš se narodil jako Žid. Z každé části tohoto Božího plánu vyzařuje jeho „nevyzpytatelná“ a „nevystižitelná“ moudrost. Cílem je učinit přítrž vší rasové a etnické nadřazenosti a dovést všechny rasy a etnické skupiny k pokorné závislosti na milosrdenství. 

Kristus se narodil jako Žid, aby se příslušníci všech ras radovali z milosrdenství, ne z množství melaninu; aby se etnické skupiny těšily z milosrdenství více než z etnických specifik; aby se každý kmen těšil z milosrdenství více než ze svých odlišností. Ježíš se narodil jako Žid, aby zničil všechnu chloubu vyplývající z etnické příslušnosti. A tím vytvořil nový a radostný národ, který se těší z milosrdenství.

Autor: John Piper

Tento článek vznikl ve spolupráci s DesiringGod.

Když Adoniram Judson v červenci 1813 připlul do Barmy, bylo to nehostinné a zcela nezasažené místo. Několik měsíců předtím mu William Carey při setkání v Indii radil, aby tam nejezdil. Kdyby ho poslechl, byla by dnes tato země patrně zcela uzavřená – sužovala by ji krutá anarchie, vedla by krutou válku se Siamem, podnikala nepřátelské útoky, neustále by v ní docházelo k povstáním a netolerovala by jiná náboženství. Všichni předchozí misionáři zahynuli nebo zemi opustili. 

Ale Judson se tam vydal i se svou 23letou manželkou, s níž byl sezdaný 17 měsíců. Bylo mu 24 let a v zemi pracoval dalších 38 let, dokud ve svých 61 letech nezemřel. Domů do Nové Anglie se podíval až po 33 letech. Zaplatil nesmírnou cenu. Byl jako semínko, které sice padne na zem, ale vždy znovu a znovu zemře.

Neobvyklá žádost

V říjnu roku 1808 Judson nastoupil na Andover Seminary v Newtonu ve státě Massachusetts a 2. prosince se plně odevzdal Bohu. Andover spalovala touha po šíření evangelia. 28. června roku 1810 se Judson a další nabídli k misijní službě na Východě. Tentýž den poznal Ann Hasseltinovou a zamiloval se do ní. Po měsíci známosti vyjádřil svůj záměr ucházet se o její ruku a jejímu otci napsal tento dopis: 

Musím se nyní zeptat, zdali můžete dát souhlas k odloučení se svou dcerou od začátku příštího jara a na tomto světě se s ní již nikdy neshledat; zdali můžete dát souhlas k jejímu odjezdu a k tomu, že bude podrobena těžkostem a utrpením života misionáře; zdali můžete dát souhlas k tomu, že bude vystavena nebezpečím oceánu, smrtícímu vlivu jižního podnebí Indie; všem druhům nedostatku a bídy; ponížení, pohaně, pronásledování a možná i násilné smrti. Můžete k tomu všemu dát svůj souhlas kvůli tomu, kdo opustil svůj nebeský domov a zemřel za ni i za vás, kvůli nesmrtelným duším, jež jdou do zahynutí, kvůli Siónu a slávě Boží? Můžete k tomu všemu dát svůj souhlas s nadějí, že se se svou dcerou znovu brzy shledáte ve světě slávy, kde její koruna spravedlnosti bude zářit chválami ke slávě jejího Spasitele, chválami z úst pohanů, kteří byli zachráněni od věčných běd a zoufalství díky jejímu úsilí? (Nepromarni svůj život, s. 147–148).

Její otec překvapivě nechal rozhodnutí na ní. Adoniram a Ann se vzali 5. února roku 1812 a o čtrnáct dní později vypluli do Indie v doprovodu dalších dvou párů a dvou svobodných mužů, a to na dvou lodích pro případ, že by se jedna potopila. Po krátkém pobytu v Indii se Adorinam s Ann rozhodli pro riskantní podnik v novém prostředí. 13. července 1813 dorazili do Rangúnu v Barmě. 

Dlouhá a útrpná žeň

V Barmě začal celoživotní boj s podnebím, v němž teploty dosahovaly 42 stupňů, s cholerou, malárií, úplavicí a dalšími neznámými těžkostmi, které si vyžádaly život nejen Ann, ale i Adoniramovy druhé manželky a sedmi z jeho třinácti dětí, k tomu umírali další a další spolupracovníci.

Navzdory všem nemocem a těžkostem si Judson osvojil jazyk, přeložil Bibli a evangelizoval na ulicích. Šest let poté, co on a Ann dorazili, pokřtili prvního věřícího, Maung Naua. Zasévání trvalo dlouho a bylo náročné, ale žeň byla ještě těžší a trvala roky. Ale v roce 1831, devatenáct let po jejich příjezdu, se situace v zemi změnila. Judson napsal: 

Duch hledání… se šíří všude, po celé zemi. [Rozdali jsme] skoro 10 000 letáků, a to jen těm, kteří si je vyžádali. V domě se ohlásilo asi 6000 lidí. Někteří přicházejí od siamských a čínských hranic, cesta odtud trvá dva až tři měsíce. Říkají: „Pane, slyšeli jsme, že existuje věčné peklo. Bojíme se ho. Dejte nám nějaký text, který nám řekne, jak mu uniknout.“ Jiní přicházejí od hranic Kathaje, 100 mil severně od Avy: „Pane, viděli jsme spisy, které hovoří o věčném Bohu. Vy tyto spisy rozdáváte? Pokud ano, dejte nám aspoň jeden, abychom poznali pravdu dřív, než zemřeme.“ Někteří přicházejí z vnitrozemí, kde není jméno Ježíše Krista až tak známé: „Vy jste muž Ježíše Krista? Dejte nám spis, který pojednává o Ježíši Kristu” (To the Golden Shore, s. 398–399)

Ale v období mezi prvním obráceným v roce 1819 a vylitím Boží moci v roce 1831 mnoho vytrpěl.

Uvězněn a osamocen

V roce 1823 se Adoniram a Ann přestěhovali z Rangúnu do hlavního města Avy, což znamenalo urazit 450 kilometrů do vnitrozemí podél řeky Iravádí. Bylo nebezpečné pobývat tak blízko krutému vladaři. V květnu příštího roku připlula k Ragúnu britská flotila a bombardovala přístav. Všichni cizinci ze Západu byli okamžitě považováni za špiony, a tak byl i Adoniram odvlečen ze svého domu. 8. června roku 1824 byl uvězněn. Vězni měli nohy v okovech a v noci jim mezi ně provlékali dlouhou bambusovou tyč a zdvihali je do takové výšky, dokud se nedotýkali země pouze svými rameny a hlavou.

Ann tou dobou byla těhotná, přesto každý den urazila více než 3 kilometry, aby svědčila, že Judson není špion, a žádala o jeho propuštění. 4. listopadu 1825 byl znenadání propuštěn. Vláda ho potřebovala v jednání s Británií jako tlumočníka. Dlouhé utrpení skončilo – sedmnáct měsíců ve vězení na pokraji smrti, během nichž pro něj manželka s dítětem podstupovala oběť, aby se o něj starala, jak nejlépe mohla. Annino zdraví bylo podlomené. O jedenáct měsíců později, 24. října 1826, zemřela. A šest měsíců nato zemřela i jejich dcera. 

„Nenalézám ho“ 

Tyto ztráty se značně podepsaly na Judsonově duševním stavu. Jeho mysl zachvátily pochybnosti a kladl si otázku, zda se nestal misionářem kvůli své ctižádosti a slávě, a ne z pokory a obětavé lásky. Začal číst katolické mystiky jako Madame Guyon, Fénelona a Tomáše Kempenského, který ho přiměl k askezi a osamělosti a jistým formám usmrcování sebe sama. Upustil od práce na překladu Starého zákona, jeho životního díla, a stahoval se stále více a více do ústraní před lidmi a před „čímkoli, co by ho mohlo vést k pýše a co by podněcovalo jeho žádosti“ (To the Golden Shore, s. 387).

Vedle své chatrče si vykopal hrob a sedával před ním, aby rozjímal nad postupným rozkladem lidského těla. Na čtyřicet dní se uchýlil do džungle plné tygrů, a to úplně sám. V jednom dopise vyjádřil svou naprostou duchovní opuštěnost. „Bůh je pro mě Velkou Neznámou. Věřím v něj, ale nenalézám ho“  (To the Golden Shore, s. 391).

8. května 1829 zemřel ve věku 35 let jeho bratr Elnathan. To byl paradoxně zlomový moment v Judsonově zotavení, protože z dobrého důvodu věřil, že bratr, kterého před sedmnácti lety opouštěl jako nevěřícího, zemřel ve víře. Celý rok 1830 se Adoniram dostával ze tmy.

Dokončená Bible a nová manželka

Zpočátku a obzvlášť v klíčových životních obdobích stál v popředí Judsonova misijního snažení překlad Bible. V těchto letech duchovní obnovy, v nichž neměl manželku ani děti, se zavřel v malé místnosti, kterou zhotovil za účelem vynaložit všechno své úsilí na zlepšení novozákonního překladu a pokračování starozákonního. Na konci roku 1832 bylo vytisknuto tři tisíce kopií celého Nového zákona. Starý zákon dokončil 31. ledna 1834. 

Když byl dokončen první překlad celé Bible do barmštiny, zdálo se, že Bohu se tato snaha líbila a dal Judsonovi novou manželku. Tři roky předtím zemřel v Barmě misionář George Boardman. Jeho vdova Sarah zůstala v Barmě a podnikala cesty do vnitrozemí i se svým malým synem Georgem, čímž si získala věhlas. V únoru roku 1834 Judson obdržel od Sarah dopis. 1. dubna se přestěhoval z Moulmeinu do města Tavoy, aby se jí dvořil. Ke sňatku došlo 10. dubna.

Bylo to jedno z nejšťastnějších období, které v Barmě prožíval. Přesto se neobešlo bez bolesti a trvalo jen něco málo přes deset let. Když Sarah v průběhu jedenácti let porodila osmé dítě, onemocněla tak vážně, že se rodina rozhodla cestovat do Ameriky s nadějí, že jí prospěje mořský vzduch. Tou dobou už to bylo 33 let, co byl Judson naposledy v Americe, a k návratu ho přiměl stav jeho manželky. V září 1845, když proplouvali kolem cípu Afriky, Sarah zemřela. Loď zakotvila na ostrově Svatá Helena a zůstala zde dost dlouho na to, aby rodina stihla vykopat hrob a pohřbít manželku a matku. 

Tentokrát Adoniram nepropadl hluboké depresi jako posledně. Pořád měl děti. Ale co je důležitější, jeho utrpení ho přiměla nevkládat přílišnou naději v tento svět. Učil se, jak nenávidět svůj pozemský život bez hořkosti nebo deprese (Jan 12:25). Nyní měl jedinou touhu: vrátit se do Barmy a zasvětit jí svůj život.

Málokdo zemřel tak těžkou smrtí

Judsonův pobyt ve Státech nešel podle plánu. K údivu všech se zamiloval potřetí, tentokrát do Emily Chubbuckové, a 2. června 1846 se vzali. Jí bylo 29, jemu 57. Byla slavnou spisovatelkou, přesto se své slávy a kariéry vzdala, aby odešla do Barmy s Judsonem. Dorazili v listopadu roku 1846. A Bůh jim dopřál čtyři nejšťastnější léta jejich životů. 

Adoniram a Emily měli jedno dítě. Okolnosti se vyvíjely dobře, ale pak se znovu a naposledy ozvala stará Adoniramova nemoc. Jedinou nadějí bylo poslat těžce nemocného Judsona na plavbu. 3. dubna 1850 Adonirama naložili na loď The Aristide Marie směřující na Mauricius. Staral se o něho přítel Thomas Ranney. Čas od času se probudil kvůli strašlivé bolesti, po níž následovalo zvracení. Jedna z jeho posledních vět zněla: „Jak málo je těch… kteří umírají tak těžkou smrtí!“ (To the Golden Shore, s. 504).

12. dubna 1850, v pátek odpoledne, Adoniram Judson při plavbě na moři zemřel – daleko od své rodiny i barmské církve. Ten večer loď zůstala stát. „Posádka se v tichosti shromáždila. Nezazněly žádné modlitby… Kapitán vydal rozkaz. Rakev sklouzla po levoboku lodi a zmizela v temné noci“ (To the Golden Shore, s. 505).

O deset dní později porodila Emily jejich druhé dítě. Při porodu však zemřelo. Čtyři měsíce nato se dozvěděla, že zemřel její muž. V lednu se vrátila do Nové Anglie a o tři roky později ve svých 37 letech zemřela.

Ovoce mrtvého semínka

Judsonův život byl jako pšeničné zrno, které padlo do země Myanmaru a zemřelo – znovu a znovu (Jan 12:24). Utrpení bylo obrovské. Ale obrovský byl i užitek. Na přelomu druhého a třetího tisíciletí Patrick Johnstone odhadl, že baptistická konvence v Myanmaru (nové jméno Barmy) čítá 3 700 sborů s 617 781 členy a 1 900 000 spolupracovníky — to všechno je ovoce onoho mrtvého semínka.

Kromě Judsona se pochopitelně objevili i další lidé – v průběhu času jich byly celé stovky. I oni přišli, aby obětovali svůj život. Mnoho z nich zemřelo v mladším věku než Judson. Ale všichni měli tentýž cíl. Úžasné ovoce, které dnes pozorujeme v Myanmaru, má svůj základ v půdě zkypřené utrpením a smrtí mnoha misionářů  – obzvlášť pak Adonirama Judsona.

Autor: John Piper

Tento článek vznikl ve spolupráci s DesiringGod.

Náš nebeský Otec není k našemu štěstí lhostejný. Radost není v oddaném křesťanském životě pouhou třešničkou na dortu. Není pouhou dortovou polevou, ale základní surovinou dortového korpusu. 

Nejenže se můžeme radovat; právě uprostřed našich nejbolestivějších ztrát a utrpení poznáváme, jak je studna křesťanské radosti hluboká.  Jenom uprostřed nesnází a temnoty zakoušíme radost, která není povrchní, rozverná ani prázdná, ale hluboká a plná.

Radost je možná

Když lidé zaslechnou, že radost není volba, probudí se v nich naděje. Pokud je radost životním základem, znamená to, že je možné ji zakoušet. Ve světě plném hříchu, utrpení, zmatku a bídy je to jistě dobrá zpráva: můžeme se radovat.

Radost je nám přikazována v celé Bibli. Byla přikazována i Božímu vyvolenému lidu, Izraeli, zejména v Žalmech: „Ať se Izrael raduje ze svého Tvůrce, ať synové Sijónu jásají nad svým králem!“ (Žalm 149:2). „Jákob bude jásat, Izrael se bude radovat!“ (Žalm 14:7). „Radujte se, spravedliví, v Hospodinu!“ (Žalm 97:12). „Služte Hospodinu s radostí“ (Žalm 100:2). „Radujte se v Hospodinu a plesejte, spravedliví, jásejte, všichni lidé přímého srdce!“ (Žalm 32:11). Ve Starém zákoně najdeme stovky dalších podobných příkladů.

Bůh však nedává přikázání jen Izraeli. Všichni se mají radovat ve svém Stvořiteli („Kéž se národy radují a jásají,“ Žalm 67:4). Bůh přikazuje dokonce i stvoření, aby se radovalo („Radujte se, nebesa, jásej, země,“ Žalm 96:11).

V Novém zákoně Bůh v lidském těle nezměnil svůj postoj, když se stal v tomto padlém světě „mužem bolestí“ (Izajáš 53:3). Dokonce radost přikazuje jako nikdo jiný a současně nám dává víc důvodů se radovat „Radujte se a jásejte, neboť hojná je vaše odplata v nebesích“ (Matouš 5:12). „Jásejte“ (Lukáš 6:23). „Radujte se, že vaše jména jsou zapsána v nebesích“ (Lukáš 10:20). Ano, radost je možná. Radost tak hmatatelná a bohatá, že ji budeme chtít sdílet se svými přáteli a sousedy se slovy: „Zaradujte se se mnou“ (Lukáš 15:6, 9).

Pokud to stále není dostatečně jasné, apoštol Pavel nás ve svých dopisech nenechává na pochybách „V naději se radujte… Radujte se s radujícími“ (Římanům 12:12, 15). „Nakonec, bratři, radujte se“ (2. Korintským 13:11). „Vždycky se radujte.“ (1. Tesalonickým 5:16). A pak přichází záplava radosti v listu Filipským: „I vy se radujte a spoluradujte se mnou“ (Filipským 2:18). „Radujte se v Pánu“ (Filipským 3:1). „Radujte se v Pánu vždycky, znovu řeknu: radujte se!“ (Filipským 4:4). Neznamená to, že jsme otupělí vůči různorodé bolesti v tomto světě, ale že v Kristu máme přístup k bezbřehé radosti, kterou prožíváme i uprostřed nejtěžších trápení, protože je silnější než jakákoliv nesnáz – jsme „jako zarmucovaní, avšak stále se radující“ (2. Korintským 6:10).

Jedním z důvodů, proč Bible tak neoblomně zdůrazňuje naši radost, je Boží dobrota. Příkaz k radosti je založen na dobru v něm. „Raduj se ze všeho dobrého, co Hospodin, tvůj Bůh, dal tobě“ (Deuteronomium 26:11). Radost v srdci stvořených odráží dobrotu v srdci Stvořitele. Radost je náležitou reakcí na přijetí Dárcovy dobroty. 

Ale já se neraduji

Někteří vidí v příkazech o radosti příležitost, pro jiné představuje problém. Obě reakce jsou na místě. Ve své přirozenosti jsme mrtvými hříšníky (Efeským 2:1–3). Často prožíváme emoční výkyvy a jsme duchovně otupělí. Dokonce i v Kristu je to s námi jako na houpačce – jednou je naše srdce lhostejné, jindy duchovně horlíme, poté opět prožíváme duchovní sucho. 

Pokud se známe a učíme se vidět věci takové, jaké jsou, musíme přiznat, jak málo se radujeme. Znovu a znovu prosíme našeho Otce: „Vrať mi veselí ze své spásy“ (Žalm 51:14).

Když neteční a rozpačití lidé slyší, že radost není volba, mohou v tom vidět spíše odsouzení než příležitosti. Může to pro ně představovat nové břemeno, které je třeba nést na už tak přetížených ramenech. 

Ale naším nedostatkem radosti to nekončí. Zbývá ještě nesmírně mocný nástroj.

Bohu zcela záleží na vaší radosti

Když máme před očima svá neustálá selhání, pak je nesmírně dobré slyšet, že sám Bůh je naprosto oddaný naší věčné radosti v něm. V podstatě mu záleží na naší radosti stejně, jako mu záleží na hlavním záměru ve vesmíru: aby byl ctěn a oslavován. Naše radost je totiž spjata s jeho slávou. Vyjádřeno slovy Johna Pipera: Bůh je v nás nejvíce oslaven, když v něm nalézáme své největší potěšení. 

Bůh je spravedlivý, a proto není lhostejný ke své slávě. Dobrou zprávou pro ty z nás, kteří se spoléhají na krev a spravedlnost Božího Syna, je skutečnost, že není lhostejný k naší radosti. Nejde o povrchní, rozvernou a prázdnou „radost“ závislou na okolnostech tohoto padlého světa, ale o hlubokou, plnou a bohatou radost, která přemáhá i ty nejméně radostné životní události. 

Nejenže v Kristu se už na nás Bůh ve své všemohoucnosti nehněvá, ale je s námi – a ve své všemohoucí lásce nám udílí hlubokou a trvalou radost. Díky Kristu rozumíme zaslíbení zapsanému u Jeremjáše: „Rozjásám se nad nimi, abych jim prokazoval dobro; spolehlivě je v této zemi zasadím, celým svým srdcem a celou svou duší“ (Jeremjáš 32:41).

Naše radost nebude v tomto životě nikdy dokonalá; vždy budeme bojovat a zápasit. Budeme se potýkat se starostmi a úzkostmi. Budou přicházet vzestupy i pády. Přesto ji můžeme pociťovat. Nezdolná radost nás nečeká pouze v budoucnu, už nyní zčásti zakoušíme její sladkost, především uprostřed utrpení. „Ač jste ho neviděli, milujete ho; ačkoli ho ani nyní nevidíte, věříte v něho a jásáte nevýslovnou radostí, plnou slávy“ (1. Petrův 1:8).

Radost není v křesťanském životě volbou – a to je dobrá zpráva. Konečná tíha totiž nedopadá na naše ochablá záda, ale na ramena všemocného Boha. 

Autor: David Mathis

Tento článek vznikl ve spolupráci s DesiringGod.

Tuto otázku si kladu ze dvou důvodů.

Jednak proto, že Boží vůle týkající se našich emocí je zjevena v Bibli, jednak proto, že pozoruji, co se dnes odehrává v srdcích Božího lidu. Tyto dva důvody nejsou vždy jedno a totéž. Jedním z mých záměrů je pomoct současným svatým přiblížit se Božímu plánu pro naše emoce. 

Uvedu příklad, který mě nedávno oslovil.

Občerstveni krutým pronásledováním?

Ve Zjevení 6 Jan viděl „duše zabitých pro Boží slovo“. Jde o mučedníky, kteří jsou s Ježíšem v nebi. „Ti zvolali mocným hlasem: ‚Jak dlouho ještě, Panovníku, svatý a pravý, nebudeš soudit a trestat za naši krev?‘“ (verš 10).

Jelikož přebývají v nebi, kde jsou duchové spravedlivých „učiněni dokonalými“ (Hebrejům 12:23), neměli bychom ukvapeně prohlašovat, že jejich zvolání bylo projevem hříchu. Bůh jejich emotivní naléhání využil k odlišné vnitřní zkušenosti. 

Mučedníkům bylo „řečeno, ať odpočinou ještě krátký čas“. Toto slovo vyjadřuje vnitřní pokoj a upokojení (anapauō). K pochopení jeho konotace poslouží následující příklady jeho výskytu:

„Pojďte ke mně všichni, kteří těžce pracujete a jste přetíženi, a já vám dám odpočinek“ (Matouš 11:28). – „Občerstvili mého i vašeho ducha“ (1. Korintským 16:18). – Skrze tebe, bratře, byla občerstvena srdce svatých“ (Filemonovi 1:7). – „Občerstvi mé srdce v Kristu!“ (Filemonovi 1:20).

Mučedníci však museli čelit emocionálně náročné situaci.

Věděli o všech hrozných protivenstvích na zemi. Bylo jim řečeno, ať odpočinou ještě krátký čas, „dokud se nenaplní počet jejich spoluotroků a jejich bratrů, kteří mají být zabíjeni jako oni.“

To je z emočního hlediska náročné.

Tajemství jejich pokoje

Všimněte si čtyř věcí: 1) Bylo jim řečeno, aby ještě na krátký čas odpočívali; 2) Bylo jim řečeno, že zatímco odpočívají, lidé jsou zabíjeni a popravováni (Zjevení 20:4); 3) Bylo jim řečeno, že zatímco odpočívají, umírají jejich „bratři“; 4) A bylo jim řečeno, že počet těchto zabití ustanovil Bůh.

Stojíme tedy před praktickou a skutečně emotivní otázkou: Opravdu Bůh očekává, že tito svatí ustanou ve svém naléhání na okamžitou odplatu a spočinou, zatímco jsou jejich bratři nemilosrdně zabíjeni? 

Ano, očekává. Pokud by věděl, že to není možné ani správné, neříkal by těmto dokonalým svatým, aby spočinuli.

Tajemství jejich schopnosti spočinout tkví v Boží svrchované moudrosti a dobrotě, což nepřímo vyplývá z výroku ze Zjevení 6:11 – počet mučedníků je ustanoven. „Odpočiňte, dokud se nenaplní počet bratrů, kteří mají být zabiti.“

Hluboké spočinutí v Boží moudrosti a dobrotě

Hluboká důvěra v Boží svrchovanou moudrost a dobrotu významně proměňuje naši vnitřní reakci na tragické okolnosti. Jsme nadpřirozeně uschopněni spočinout v Bohu i uprostřed hrozné události. 

To není totéž co lhostejnost. Ani se nejedná o otupělost nebo nedostatek soucitu. Neznamená to neronit žádné slzy. Je to pokoj. Je to sladké spočinutí v Ježíši.

Duši, která se opírá o Ježíše a hledá u něj spočinutí,
nikdy, nikdy neopustím a nezanechám nepřátelům.

Můžeme prožívat úžasné emoční „spočinutí“, hluboký duševní pokoj, a to i uprostřed pronásledování či tragických událostí – včetně těch našich.

Autor: John Piper

Tento článek vznikl ve spolupráci s DesiringGod.

Naše neutuchající a často nepatrná slabost pro uznání druhých lidí má hluboké kořeny – ve společnosti, dějinách a často v nás samotných. Bůh nenávidí snahu zalíbit se lidem. Apoštol varuje: „Získávám si teď lidi, nebo Boha? Či se snažím líbit lidem? Kdybych se chtěl ještě líbit lidem, nebyl bych Kristův otrok“ (Galatským 1:10). Nikdo nemůže v konečném důsledku sloužit Bohu i lidem zároveň. A Bůh ví, komu skutečně sloužíme (1. Tesalonickým 2:4) a komu se chceme nejvíc líbit.

Ježíš jasně poukázal na odvěký problém strachu z lidí, když konfrontoval tehdejší pyšné pochlebovače: „Jak vy můžete uvěřit, když přijímáte slávu jedni od druhých, ale slávu, která je od jediného Boha, nehledáte?“ (Jan 5:44). Snaha zalíbit se lidem je zaslepila, a tak nepoznali Ježíše. Pokud si nedáme pozor, zaslepí i nás. „Zamilovali si lidskou slávu,“ píše se v Janovi 12:43, „víc než slávu Boží.“ Upřednostnění jednoho nad druhým je podstatou i hlavním nebezpečím snahy zalíbit se lidem.

Jak se zbavit touhy zalíbit se lidem

Jak tedy poznáme svou touhu líbit se lidem a jak se jí zbavíme? Pavel se tímto konkrétním pokušením přímo zabývá v nápadně podobných pasážích, v Efeským 6:5–9 a Koloským 3:22–25, v nichž oslovuje otroky:

Otroci, poslouchejte pozemské pány… Neslužte naoko jako ti, kdo se chtějí zalíbit lidem (Efeským 6:5–6).

Otroci, poslouchejte ve všem pozemské pány, ne jen naoko, jako ti, kdo se chtějí zalíbit lidem (Koloským 3:22).

Apoštol vybízel otroky, aby ke svým pánům přistupovali odlišným způsobem, než bylo ve společnosti běžné – nehledě na to, co museli snášet a trpět. Jeho napomenutí se však týkají nejen pánů a otroků, ale dají se vztáhnout i na šéfy a zaměstnance, manžele a manželky, rodiče a děti, přátele a sousedy. Tyto dvě pasáže tvoří jakousi učebnici o několika větách, která učí, jak odolávat snaze zalíbit se lidem, ať se jedná o jakýkoli vztah. Vyplývá z ní nejméně pět důležitých poučení.

1. Milujte s bázní a chvěním.

Otroci, poslouchejte pozemské pány s bázní a chvěním (Efeským 6:5)

Lékem na strach z lidí není nebojácnost, ale lepší, zdravější a životadárná bázeň: bázeň před Bohem. Abychom se nesnažili zalíbit lidem, musíme je milovat s bázní a chvěním před Bohem. Často podléháme pocitům a touhám druhých lidí proto, že zapomínáme na oči a srdce v nebi. Vytvořili jsme si zhoubnou nechuť ke chvění, které pociťuje každá zdravá duše v přítomnosti úžasného a majestátného Boha (Žalm 96:9).

To potvrzuje i Pavel v Koloským 3:22: „Otroci, poslouchejte ve všem… ne jen naoko, jako ti, kdo se chtějí zalíbit lidem, ale v upřímnosti srdce, bojíce se Pána“. Kolik z nás se více bojí toho, že druhé zklamou nebo ztratí jejich přízeň, než toho, že se znelíbí Bohu? Pokud své obavy podřídíme mocnější Boží bázni, časem se vyjasní a změní naše motivy ve vztazích. Místo neustálého strachu z toho, co si o nás druzí myslí nebo co řeknou, máme trávit více času rozjímáním nad Boží svatostí, spravedlností a milosrdenstvím.

2. Vždy dělejte to, co říká Bůh.

Neslužte naoko jako ti, kdo se chtějí zalíbit lidem, ale jako Kristovi otroci, kteří z duše činí Boží vůli (Efeským 6:6)

Toto poučení a napomenutí možná zní příliš jednoduše, než aby bylo skutečně nápomocné: Rozhodněte se dělat to, co vám říká Bůh. Konejte Boží vůli. Kdo se chce líbit druhým lidem, bude dělat, co chtějí oni; kdo se bojí Boha, zaměřuje se na rozlišování a hledání Boží vůle. Jistě, ale jak poznáme, co je Boží vůlí v té či oné situaci?

Pavel na tuto otázku odpovídá až překvapivě jednoduše a srozumitelně: „Neboť toto je vůle Boží, vaše posvěcení“ (1. Tesalonickým 4:3). Boží vůli je, abyste se posvěcovali – abyste vytrvale a postupně rostli a byli mu stále podobnější. Pokud stojíte před rozhodnutím, je na místě položit si tuto otázku: Díky kterému rozhodnutí budu podobnější Ježíši? Spoléhám se především na Boha (2. Korintským 1:9; 12:9)? Co by pomohlo přivést druhé lidi k Bohu (1. Petrův 3:18)? Co mu přinese největší slávu (Jan 17:4; 12:27–28)?

Nicméně mnohá rozhodnutí nejsou tak černobílá, jak bychom si přáli. Obvykle se nerozhodujeme mezi Ježíšovou cestou a očividně hříšnou cestou. Kromě jednoduché výzvy k úsilí o posvěcení (svatost) Pavel říká: „A nepřipodobňujte se tomuto věku, nýbrž proměňujte se obnovou své mysli, abyste mohli zkoumat, co je Boží vůle, co je dobré, přijatelné a dokonalé“ (Římanům 12:2). Kdo se bojí Boha, pozorně naslouchá všemu, co Bůh říká ve svém slově, rozjímají nad jeho zákonem ve dne i v noci (Žalm 1:2) a usilují ho poslouchat podle svého nejlepšího vědomí a svých schopností.

Nikdo z nás nebude vědět vždy všechno, co od nás Bůh žádá a co nám přikazuje, ale vždy můžeme konat to, o čem víme, že nám přikázal.

3. Vzdejte se bezpečí vyplývající z povrchnosti.

Poslouchejte ve všem… ne jen naoko, jako ti, kdo se chtějí zalíbit lidem, ale v upřímnosti srdce (Koloským 3:22, Efeským 6:5)

Hříšná snaha zalíbit se lidem už ze samotné podstaty předpokládá neupřímnost. Pokud se neustále snažíme dělat, co se líbí ostatním, je téměř nemožné zůstat konzistentní a zachovat si integritu (zvlášť pokud se chceme zalíbit více lidem najednou). Jedním ze způsobů, jak bojovat s touhou zalíbit se lidem, je cenit si upřímnosti a držet se jí.

Přetvařujeme se před určitými lidmi proto, aby byli nebo zůstali šťastní? Chováme se nebo mluvíme určitým způsobem, abychom zapadli v davu, jen abychom se pak se zase jinak chovali v jiné společnosti (a nikde přitom nebyli opravdu upřímní)? Neupřímnost zakrývá slabé stránky a zveličuje silné stránky. Zahaluje tajné hříchy a staví na odiv naše ctnosti. Chrání nás a vždy nás vykresluje v lepším světle.

Výzva k upřímnosti je výzvou k odložení a zavržení veškeré povrchnosti. Nikdo, ať už věřící nebo nevěřící, nechce být znám jako povrchní člověk, tak proč se tolik lidí chytá do této pasti? Zčásti proto, že povrchnost nám dává pocit bezpečí, důležitosti a úspěšnosti. Někdy se v očích těch, které máme rádi a které uznáváme, snažíme vypadat lépe, protože si myslíme, že nás budou mít také rádi a uznávat nás. Problém je, že víme (stejně jako Bůh), kdo se za těmito maskami a inscenacemi skutečně skrývá. Lidé nás mohou mít rádi, ale vlastně to nejsme skutečně my. 

Nejjistější cestou k pokoji, lásce, smysluplnosti a svobodě je upřímnost, ne povrchnost.

4. Poslouchejte Boha na veřejnosti i v soukromí.

Poslouchejte . . . v upřímnosti srdce jako Krista, ne jen naoko, jako ti, kdo se chtějí zalíbit lidem (Efeským 6:5–6, Koloským 3:22)

Tato výzva je skutečně poučná: „ne jen naoko, jako ti, kdo se chtějí zalíbit lidem“ Jinými slovy, ne jen když nás pozorují druzí lidé. Zejména ti lidé, po jejichž chvále a uznání toužíme. Tento bod se překrývá s předchozím, ale zdůrazňuje rozdíl mezi naším chováním na veřejnosti a v soukromí – jací jsme o samotě. Jedním z nejjistějších způsobů, jak ztratit svou duši, je využívat Boha pouze k získání pozornosti a pochvaly od druhých lidí. 

„Dávejte si pozor, abyste nekonali svou spravedlnost před lidmi, jim na odiv,“ varuje Ježíš, „jinak nemáte odměnu u svého Otce, který je v nebesích“ (Matouš 6:1). Říká, že pokrytci na sebe strhávají pozornost, když dávají potřebným, když se modlí nebo se postí, „aby je lidé pochválili.“ Následující slova se vyznačují káravou přísností: „Amen, pravím vám: Mají už svou odměnu“ (Matouš 6:2). Ti, kdo se snaží zalíbit lidem, mohou na této zemi zakoušet dočasné potěšení, když je chválí druzí, ale pokud žijí jenom pro toto uznání, bude to vše, co kdy budou mít. O trochu víc pracovních vyznamenání, pochval od přátel, „lajků“ na sociálních sítích, úsměvů a plácání po zádech – ale nakonec všechno ztratí. 

Abychom se zbavili touhy zalíbit se lidem, musíme si uvědomovat povrchní, krátkozraký a v konečném důsledku bezcenný užitek, který z ní plyne. Musíme se nadchnout pro ohromnou, věčnou a neustále rostoucí odměnu za následování Boha, ať nás druzí vidí, nebo ne.

5. Usilujte o odměnu od Boha.

Cokoli děláte, dělejte z duše jako Pánu, a ne lidem. Vždyť víte, že od Pána dostanete za odměnu dědictví (Koloským 3:23–24; Efeským 6:8).

Ti, kdo se chtějí zalíbit lidem, mohou zakoušet potěšení plynoucí ze světské chvály, ale pouze za cenu nebeské odměny. Když upřednostníme lidskou slávu před Boží slávou, ukazuje to, čemu jsme uvěřili. Uvěřili jsme hrozné lži, že nepatrná chvála od lidí přináší větší potěšení než svatební hostina, která na nás čeká (Zjevení 19:9). Ježíš nás varuje před pokryteckou snahou zalíbit se lidem a povzbuzuje nás: 

Ale když ty dáváš almužnu [nebo se modlíš, postíš se nebo prokazuješ laskavost člověku], ať tvá levice nepozná, co činí pravice, aby tvá almužna zůstala skrytá. A tvůj Otec, který vidí v skrytu, ti odplatí zjevně (Matouš 6:3–4)

Hodnota této odměny se nedá s ničím srovnat. Těm, kdo se mu chtějí líbit, Bůh neodpírá žádný dar nebo potěšení. „On neušetřil vlastního Syna, ale za nás za všecky ho vydal. Jak by nám spolu s ním nedaroval všechno?“ (Římanům 8:32). Ať už v onom přicházejícím světě, který pro nás Bůh připravil, dostaneme nebo zakusíme cokoli, žádná jiná odměna, úspěch nebo uznání nám nemůže přinést víc štěstí (Žalm 16:11). Když toužíme po chvále a uznání od lidí, snažíme se získat to, co můžeme dostat jenom od Boha. 

Těšte Boha, milujte lidi

Líbit se Bohu neznamená pohrdat lidmi. Sám Boží Syn „nepřišel, aby si nechal posloužit, ale aby posloužil a dal svůj život jako výkupné za mnohé“ (Marek 10:45). Druhé lidi a jejich zájmy považoval za důležitější než své vlastní zájmy (Filipským 2:3–5). Jen si to představte! Prohlásil: „Podle toho všichni poznají, že jste moji učedníci, budete-li mít lásku jedni k druhým“ (Jan 13:35). Líbit se Bohu nás nezbavuje povinnosti neúnavně a obětavě milovat druhé lidi. Ale oprošťuje nás od omezující potřeby po jejich uznání a strachu z jejich odmítnutí. 

Těšte tedy Boha a milujte lidi – stejně jako Kristus. „Žádný voják ve službě se nezaplétá do záležitostí každodenního života,“ nestará se o to, jestli ho lidé budou přijímat a jak na něho budou vzpomínat, „aby se zalíbil tomu, kdo ho na vojnu najal“ (2. Timoteovi 2:4). Vše, co děláte, dělejte s ohledem na to, že milující, bdělý a bázeň vzbuzující Bůh vše vidí. Pokud se naučíme jásat před ním s chvěním (Žalm 2:11), pokušení zalíbit se lidem bude stále menší a slabší. 

Autor: Marshall Segal

Tento článek vám přinášíme ve spolupráci s DesiringGod.

Pavel podle svých slov takový krok udělal: „A opravdu také pokládám všechno za ztrátu pro nesmírnou vzácnost poznání Krista Ježíše, svého Pána“ (Filipským 3:8). O několik veršů dále však říká: „Bratři, všichni spolu mě napodobujte“ (Filipským 3:17).

Jedná se tedy o příkaz určený všem věřícím.

Základ křesťanství

Jedná se o podstatu toho, co znamená být křesťanem. Není to příkaz pro vyspělé učedníky; jde o základ křesťanství. Dosvědčují to i Ježíšova slova: „Tak tedy žádný z vás, kdo neopouští všechno, co mu náleží, nemůže být mým učedníkem“ (Lukáš 14:33). Opustit vše, co nám náleží, znamená pokládat „všechno za ztrátu“. K tomu dochází při obrácení. Bez toho nelze být učedníkem. Ježíš hovořil jasně.

Toto obrácení líčí v jednom podobenství: „Království Nebes je podobné pokladu skrytému v poli, který člověk nalezl a skryl; a z radosti nad ním jde a prodává všechno, co má, a kupuje ono pole“ (Matouš 13:44). Prodat s radostí všechno, co máte, abyste získali poklad skrytý v poli, jinými slovy znamená: pokládejte všechno za ztrátu, abyste získali Krista. 

Stát se křesťanem tedy znamená procitnout z duchovní smrti, prozřít a pokládat Ježíše za zcela dostačujícího, za zdroj plného uspokojení. Projeví se to tak, že (1) všechno pokládáme za ztrátu, (2) opouštíme všechno, co nám náleží a obrazně řečeno (3) prodáváme všechno, co máme, abychom získali poklad ukrytý v Kristu.

Jak všechno pokládat za ztrátu

Co to znamená v praktickém každodenním životě? Nejméně tyto čtyři věci:

1. Opouštět všechno (pokládat všechno za ztrátu) znamená, že pokud se máme rozhodnout mezi Kristem a čímkoliv dalším, volíme Krista.

To znamená, že ačkoli nás Bůh vždy nestaví do situací, kdy se musíme rozhodnout pro jedno či druhé, jsme ve svém srdci připraveni rozhodnout se pro Krista, pokud by taková situace nastala.

2. Opouštět všechno (pokládat všechno za ztrátu) znamená ke všemu přistupovat způsobem, který nás přiblíží ke Kristu, abychom z něj více získali a více se z něj těšili prostřednictvím našich postojů ke všemu okolo.

To znamená, že všechno potěšení obdržíme skrze vděčnost Kristu, a ve všech bolestných zkouškách vytrváme díky trpělivosti v Kristu.

3. Opouštět všechno (pokládat všechno za ztrátu) znamená přistupovat k věcem tohoto světa způsobem, který ukazuje, že nejsou naším pokladem, ale že tím je Kristus.

To znamená, že na žádné z věcí nebudeme lpět, budeme se o ně štědře dělit a jejich hodnotu budeme odvíjet ve vztahu ke Kristu. Budeme se snažit žít podle paradoxu v 1. Korintským 7:30–31: „A ti [křesťané], kdo kupují, jako by nic nevlastnili; a ti, kdo užívají tohoto světa, jako by ho neužívali“

4. Opouštět všechno (pokládat všechno za ztrátu) znamená neztratit radost, poklad nebo smysl života, když přijdeme o cokoli na tomto světě – protože Kristus je naší radostí, naším pokladem i životem.

Z toho plyne, že v případě menších ztrát nebudeme reptat (Filipským 2:14), a v případě větších ztrát se sice budeme rmoutit, ale ne jako ti, kdo nemají naději (1. Tesalonickým 4:13).

Pevné, radostné a zásadní rozhodnutí

Pokládat Ježíše za zcela dostačujícího, za zdroj plného uspokojení podle mě znamená, že (1) všechno pokládáme za ztrátu, (2) opouštíme všechno, co nám náleží (Lukáš 14:33) a (3) „prodáváme“ všechno, co máme, abychom získali poklad ukrytý v Kristu (Matouš 13:44). 

Nikdo z nás takto dokonale nemiluje Krista a nežije podle těchto principů neustále. Ale být Kristovým následovníkem, tedy skutečným křesťanem, znamená učinit pevné, radostné a zásadní rozhodnutí aplikovat tyto čtyři principy týkající se našich postojů ke všemu kolem nás.

To máme na mysli, když vyznáváme spolu s Pavlem: „A opravdu také pokládám všechno za ztrátu pro nesmírnou vzácnost poznání Krista Ježíše, svého Pána.“

Autor: John Piper

Tento článek vznikl ve spolupráci s DesiringGod.

1. Bible argumentuje.

Bible udává důvody neboli argumenty pro to, co učí. Když jsem ve svých 22 letech zjistil, že Bible není jako perlový náhrdelník, ale pevný myšlenkový řetězec, změnilo to můj život. Pochopení této skutečnosti změní postoj, s jakým čteme Bibli. 

2. Každá biblická část (nebo pasáž) má hlavní význam. 

Každý biblický oddíl (nebo pasáž) má hlavní význam. To znamená, že všechno, co daný úsek obsahuje, podporuje tento význam. Platí to jak o Bibli, tak o tomto článku. Hledejte hlavní význam ve všem, co čtete.

3. Abychom pasáži skutečně porozuměli, musíme pochopit, jak dané argumenty podporují hlavní význam.

Pochopit, jak argumenty podporují hlavní význam, znamená porozumět pasáži nebo textu. Poté, co stanovíme hlavní význam pasáže a seznámíme se s autorovými argumenty, přichází na řadu složitější část – pochopit souvislosti. Jak podpůrné body dokazují ten hlavní?

4. Ježíš předpokládá, že pravda ovlivní naše emoce.

Ježíš předpokládá, že pravda – tedy důvody, argumenty, fakta – ovlivňují naše emoce a formují je. Úzkost je emoce. Nevychází z našeho rozhodnutí. Nerozhodujeme se pro ni dobrovolně. Prostě se nás zmocní. Ježíš v 6. kapitole Matouše staví proti úzkosti pravdu, fakta, zaslíbení a důvody. Musí být přesvědčen, že slovo, kterým promlouvá k našim duším, bude mít dopad na naše emoce, a dokonce i tělo. Bible obsahuje mnoho přikázání vztahujících se k emocím, ale kromě toho uvádí i pravdy, které nás uschopní tato přikázání splnit.

5. Pravda ovlivňuje naše emoce tehdy, když ji věříme.

Někteří namítnou: „V mém případě to neplatí. Když slyším pravdu, nemá automaticky dopad na mé emoce. Nezbaví mě úzkosti.“ Funguje to tehdy, když pravdě věříme a důvěřujeme jí. Potřebujeme víru.

Pokud biblické argumenty nemají na vás žádný dopad, znamená to, že máte malou víru. Víra je v tomto případě nesmírně důležitá. Musíme důvěřovat. Musíme věřit Ježíšovým slovům. 

6. Modlete se za víru a rozjímejte nad Boží pravdou.

Modlete se tedy, abyste věřili pravdě, která je uvedena v dané pasáži – jejímu hlavnímu významu i jejím podpůrným argumentům. Rozjímejte nad touto pravdou, protože víra je ze slyšení a slyšení skrze slovo Kristovo (Římanům 10:17). 

Otče, dej nám moudrost, jak tyto principy uplatňovat. Chceme ke tvému slovu přistupovat náležitě, přemýšlet, jak ho správně číst, a nepociťovat žádnou úzkost, abychom uctili svého nebeského Otce, který zná nás i všechny naše potřeby, a naplní je podle svého zaslíbení. Modlím se v Ježíšově jménu. Amen.

Autor: John Piper

Tento článek vznikl ve spolupráci s DesiringGod.

1. Tyto pravdy ve mně vzbuzují úžas a vedou mě k hlubokému uctívání Boha. 

Pamatuji si, když jsem koncem 70. let vyučoval list Efeským na Bethel College. Tehdy jsem poznal trojí cíl Božího díla obsažený ve slovech „ke chvále slávy jeho milosti“ (Efeským 1:6, 12, 14). 

Pochopil jsem, že Bohu nemůžeme nic dát, a proto jeho sláva září nejjasněji ne tehdy, když se snažíme naplnit jeho potřeby, ale když v něm nalézáme své potěšení jakožto v původci našich skutků. „Vždyť z něho a skrze něho a pro něho jsou všechny věci. Jemu buď sláva navěky“ (Římanům 11:36). Konečným cílem je uctívání. 

Uvědomil jsem si, jak je má láska chabá a nedostatečná. Díky tomu ke mně začaly novým způsobem promlouvat žalmy a ty mě vedly k hlubšímu uctívání.

2. Tyto pravdy mě chrání před zlehčováním Božích věcí. 

Jedním z nešvarů naší společnosti je vyzdvihování banality, roztomilosti a chytrosti. Především televize živí naši závislost na povrchnosti a všednosti. 

To se týká i Boha. Zlehčují se Boží věci. 

Vážnost není v současné době populární. Možná kdysi. Na druhou stranu, někteří lidé se neumí uvolnit a hovořit třeba o počasí. 

Robertson Nicole uvedl o Spurgeonovi: „Evangelizace pomocí humoru [to se týká hnutí církevního růstu užívající marketingové strategie] může přitáhnout zástupy, ale nepozvedá duši z prachu a ničí samotný zárodek víry. Lidé, kteří kázání pana Spurgeona neznají, si o něm často myslí, že byl vtipným kazatelem. Ve skutečnosti však žádný kazatel neměl tak vážný, uctivý a slavnostní projev jako on“ (Citováno z díla Boží svrchovanost v kázání, s. 57).

3. Tyto pravdy mě uvádějí v údiv nad vlastním spasením. 

Poté, co Pavel v Efeským 1 vysvětluje Bohem darované spasení, přechází v poslední části této kapitoly k modlitbě. Modlí se za osvícení našich srdcí, abychom žasli nad nadějí, bohatstvím slávy našeho dědictví a Boží mocí vůči nám – mocí, která je schopna křísit mrtvé. 

Nezůstává prostor pro pouhý náznak chlouby. Naše zlomené srdce přetéká radostí a vděčností. 

Začneme růst ve zbožnosti, kterou popisuje Jonathan Edwards. Jestliže jsme díky Bohu okusili jeho slávu a pocítili svou vlastní zkaženost, pak se náš křesťanský život nevyznačuje strnulou zbožností. Edwards to vyjádřil krásně:

Ať jsou touhy svatých jakkoli silné, jsou pokorné; jejich naděje je pokornou nadějí, jejich radost, ač je nevýslovná a plná slávy, vychází z pokorného zlomeného srdce a působí, že jsou chudší v duchu, podobnější dětem a schopnější chovat se pokorně (Duchovní zkušenosti, New Haven: Yale University Press, 1959, s. 339f).

4. Tyto pravdy mě varují před lidskými náhražkami, které se prezentují jako dobrá zpráva. 

Ve své knize Potěšení v Bohu (2000, s. 144–145) ukazuji na příkladu Nové Anglie v 18. století, že odklon od Boží svrchovanosti vede k arminianismu, poté k univerzalismu a nakonec k unitářství. Totéž se stalo v 19. století po Spurgeonově smrti v Anglii.

Iain Murray ve svém díle Jonathan Edwards: Nový životopis (Edinburgh: Banner of Truth, 1987, s. 454) dochází ke stejnému závěru: „Kalvinistická přesvědčení se ze Severní Ameriky postupně vytrácela. Jak Edwards správně předpokládal, úpadek se nadále prohluboval a kongregační církve v Nové Anglii, jež po Velkém probuzení přijaly arminianismus, se nakonec přiklonily k unitářství a univerzalismu Charlese Chauncyho.“

V díle J. I. Packera s názvem Hledání zbožnosti (Wheaton, IL: Crossway Books, 1990, s. 160) je uveden příklad Richarda Baxtera, který se odklonil od učení kalvinismu, a v důsledku toho následující generace Baxter Church v Kidderminsteru sklidila trpké plody.  

Tyto doktríny jsou obranným valem proti nejrůznějším lidským učením, jež postupně kazí církev a oslabují ji zevnitř, přestože je navenek silná a populární.

1. Timoteovi 3:15: „Církev Boha živého [je] sloup a opora pravdy.“

5. Tyto pravdy ve mně probouzejí lítost nad chorobným stavem naší sekulární společnosti, která opomíjí Boha.

Jen stěží lze číst noviny, dívat se na televizní reklamu nebo na billboard a nevnímat smutnou skutečnost, že Bůh je všude vytěsňován. 

Když vím, že Bůh je nejdůležitější v celém vesmíru a lidé jednají, jako kdyby neexistoval, třesu se při myšlence na jeho budoucí hněv. Jsem šokován. Mnoho křesťanů podléhá tlaku tohoto světa. Tato učení však působí jako lék. 

Modlím se za probuzení. 

A snažím se kázat tak, aby lidé byli natolik pohlceni Bohem, že na něj budou ukazovat a hovořit o něm vždy a všude. 

Žijeme, abychom dosvědčili Boží existenci a jeho svrchovanost nad celým životem.

6. Tyto pravdy mě ujišťují, že dílo, které Bůh naplánoval a započal, také dokončí – jak to ve světě, tak to ve mně.

Tuto skutečnost jasně dosvědčuje pasáž z Římanům 8:28–39: 

Víme, že těm, kteří milují Boha, všechny věci spolu působí k dobrému, těm, kdo jsou povoláni podle jeho předsevzetí. Neboť ty, které předem poznal, také předem určil, aby byli připodobněni obrazu jeho Syna, tak aby on byl prvorozený mezi mnoha bratřími; které předem určil, ty také povolal; a které povolal, ty také ospravedlnil, a které ospravedlnil, ty také oslavil. Co tedy k tomu řekneme? Je-li Bůh pro nás, kdo je proti nám? On neušetřil vlastního Syna, ale za nás za všecky ho vydal. Jak by nám spolu s ním nedaroval všechno? Kdo bude žalovat na Boží vyvolené? Vždyť Bůh je ten, kdo ospravedlňuje! Kdo je ten, který je odsoudí? Vždyť Kristus Ježíš, který zemřel a byl i vzkříšen z mrtvých, je na pravici Boží a přimlouvá se za nás! Kdo nás odloučí od Kristovy lásky? Soužení nebo úzkost, pronásledování nebo hlad, nahota, nebezpečí nebo meč? Jak je napsáno: ‚Celý den jsme pro tebe vydáváni na smrt, pokládají nás za ovce určené na porážku.‘ Ale v tomto všem dokonale vítězíme skrze toho, který si nás zamiloval. Jsem přesvědčen, že ani smrt ani život, ani andělé ani mocnosti, ani přítomnost ani budoucnost, ani moci, ani výšina ani hlubina, ani žádné jiné stvoření nás nebude moci odloučit od Boží lásky, která je v Kristu Ježíši, našem Pánu.

7. Tyto pravdy mi umožňují vidět vše ve světle Božího svrchovaného záměru – totiž že z něho a skrze něho a pro něho jsou všechny věci a jemu patří sláva navěky. 

Celý život se točí kolem Boha. Neexistuje žádná oblast, v níž by nebyl tím nejdůležitějším, a tím, kdo všemu dává smysl (1. Korintským 10:31).

Když pozoruji Boží svrchovaný záměr zaznamenaný v Písmu a čtu Pavlova slova o tom, že Bůh „působí všechno podle rady své vůle“ (Efeským 1:11), dívám se tímto způsobem i na svět kolem.

8. Tyto pravdy mě naplňují nadějí, že Bůh podle své vůle, práva a moci vyslyší modlitby, na základě kterých promění lidi. 

Důvodem, proč se modlit, je Boží moc měnit všechny věci – včetně lidského srdce. Může pohnout lidskou vůlí. „Buď posvěceno tvé jméno“ znamená: dej, aby lidé ctili tvé jméno. „Dej, aby se tvé slovo šířilo a bylo slaveno“ znamená: otevři lidem srdce pro evangelium. 

Měli bychom přijmout novozákonní zaslíbení a prosit Boha, aby je naplnil, ať už jde o naše děti, bližní nebo misijní pole kdekoli ve světě: 

„Bože, odstraň z jejich těla srdce kamenné a dej jim srdce masité“ (Ezechiel 11:19).

„Pane, obřež jejich srdce, aby tě milovali“ (Deuteronomium 30:6).

„Otče, dej jim do nitra svého ducha a vypůsob, aby žili podle tvých ustanovení“ (Ezechiel 36:27).

„Pane, dej jim pokání k poznání pravdy, aby se probrali z Ďáblovy léčky“ (2. Timoteovi 2:25–26).

„Otče, otevři jim srdce, aby uvěřili evangeliu“ (Skutky 16:14).

9. Tyto pravdy mi připomínají, že evangelizace je zcela nezbytná k tomu, aby lidé přicházeli ke Kristu a byli zachráněni, a je velká naděje, že lidé budou přivedeni k víře, protože obrácení není v konečném důsledku závislé na mně ani není omezeno zatvrzelostí nevěřícího.

Tato skutečnost je velkým zdrojem povzbuzení, zejména při evangelizaci v nehostinném prostředí mezi uzavřenými lidmi.

Jan 10:16: „Mám ještě jiné ovce, které nejsou z tohoto ovčince. I ty musím přivést. Uslyší můj hlas.“ 

Je to Boží dílo. Pusťte se do něj bez rozpaků.

10. Tyto pravdy mi dávají jistotu, že Bůh nakonec zvítězí. 

Izajáš 46:9–10: „Já jsem Bůh a jiného není, Bůh, a není nikdo jako já. Od počátku oznamuji budoucnost a od dávnověku, co se ještě nestalo. Říkám: Můj plán se naplní a každé své přání vykonám.“

Ze všech bodů vyplývá následující závěr: Bůh je oslaven a my se radujeme.

Autor: John Piper

Tento článek vznikl ve spolupráci s DesiringGod.

Biblická odpověď zní: Bůh se o to postará.

Jak to na vás působí? Cítíte se nepříjemně při představě, že všechno závisí na Bohu? Doufám, že pociťujete spíše radost a je vám do zpěvu. Věřit této skutečnosti má dalekosáhlý dopad. Nechte Boží slovo utvářet vaše názory.

Musíme vytrvat

Slovo muset samo o sobě nevyjadřuje evangelium. Samo o sobě zní hrozivě a tíživě. Ale v Bibli se nikdy nevyskytuje izolovaně. „Musíme“ se vždy váže k tomu, co někdo udělá nebo co uděláme. Z „musíme“ se stává „uděláme“, protože Bůh jedná.

Kdo však vytrvá do konce, ten bude zachráněn (Marek 13:13).

Jestliže vytrváváme, budeme s ním i kralovat. Zapřeme-li ho, i on nás zapře (2. Timoteovi 2:12).

Připomínám vám, bratři, evangelium… skrze něž jste i zachraňováni, držíte-li se ho… ledaže byste uvěřili nadarmo. (1. Korintským 15:1–2).

Bůh vás zachová

Vytrvání ve víře není důsledkem našeho prvního vyznání víry, podobně jako je zdraví důsledkem jednorázového očkování. Vytrvání ve víře je důsledkem každodenní péče toho největšího lékaře. Nevěříme v Krista díky protilátkám, jež se vytvořily v okamžiku našeho obrácení, ale díky Bohu, který v nás každý den působí životadárné dílo, aby naše víra nepadla.

Nyní tomu, kdo je mocen vás zachovat bez klopýtnutí a postavit bezúhonné s veselím před svou slávu… (Judův 1:24).

Jsem si jist právě tím, že ten, který ve vás začal dobré dílo, dovede je až do dne Krista Ježíše (Filipským 1:6).

… dám do jejich srdce bázeň přede mnou, aby se ode mě neodvrátili (Jeremjáš 32:40).

[Kristus] vás také bude utvrzovat až do konce… Věrný je Bůh, skrze něhož jste byli povoláni do společenství jeho Syna Ježíše Krista, našeho Pána (1. Korintským 1:8–9).

Pán mě… zachová pro své nebeské království. (2. Timoteovi 4:18).

Vytrváme

Protože má všechno v rukou Bůh, nejen že musíme, ale skutečně také vytrváme až do konce. Jestliže jsme byli ospravedlněni skrze víru, budeme oslaveni. Toto dílo už je téměř hotové.

… které předem určil, ty také povolal; a které povolal, ty také ospravedlnil, a které ospravedlnil, ty také oslavil (Římanům 8:30).

Čtyři aplikace vyplývající z Boží ochrany

1. Uvolněte se

Neměli bychom se snažit zachránit se z vlastních sil. Měli bychom přestat zmateně pobíhat a nechat hasiče, aby nás vynesl z hořícího domu. Sami to nedokážeme. On ano. A udělá to. „Člověk nemá svou cestu ve své moci“ (Jeremjáš 10:23).

2. Radujte se

Radujte se ve svém srdci společně s Charlesem Spurgeonem, který prohlásil: „Drazí přátelé, lidské srdce jásá, když slyší o všech těch nepohnutelných sloupech, kterými nemohou otřást ani smrt nebo peklo, jimiž jsou skutky a zaslíbení Boha, který ‚přikáže a stane se‘“ (Kázání z Metropolitan Tabernacle, sv. IX, s. 364). „Věrný je ten, kdo vás povolává; on to také učiní“ (1. Tesalonickým 5:24).

3. Spočiňte

„Pojďte ke mně všichni, kteří těžce pracujete a jste přetíženi, a já vám dám odpočinek“ (Matouš 11:28). Jho je příjemné a břemeno je lehké, protože Bůh říká: „Ponesu tě, spočiň ve mně.“ „Až do vašeho stáří jsem tu já, až do šedin vás já ponesu. Já jsem udělal a já pozvednu, já budu nést a zachráním!“ (Izajáš 64:6).

4. Podstupte riziko

Když víte, že je vaše budoucnost v rukou všemohoucího a stále pečujícího Boha, nemůže vás země ani peklo zastavit v šíření jeho slávy. Po slovech „které ospravedlnil, ty také oslavil“ Pavel dochází k tomuto závěru: „Je-li Bůh pro nás, kdo je proti nám?“ (Římanům 8:31). Z toho důvodu bychom měli podstoupit soužení, úzkost, pronásledování, hlad, nahotu, nebezpečí nebo meč (Římanům 8:35). Nic nás totiž nemůže odloučit od Boží lásky, která je v Kristu (Římanům 8:39).

Autor: John Piper

Tento článek vám vznikl ve spolupráci s DesiringGod.