Emoční síla obyčejných nedělí

Už se vám někdy při nedělní bohoslužbě stalo, že jste „to“ jako jediní „necítili“? Zdá se vám občas, že všichni ostatní se vznášejí v oblacích euforie a jen vy ne a ne vzlétnout?

Mnoho církví už léta koncipuje bohoslužby tak, aby v lidech vyvolávaly emoce. Ztlumí světla. Vyberou písničky, které i přes svůj vágní obsah zahřejí u srdce. Kapela nebo pěvecký sbor působivě podbarví atmosféru v těch pravých chvílích. Kazatel zakončuje kázání tak dojemně, že posluchači tonou v návalu emocí, ty však k novému narození patrně nevedou.

Nic z toho nejspíš organizátoři nemyslí zle. V Písmu však nenacházíme ani zmínku o tom, že křesťanské uctívání by běžně měly doprovázet vzedmuté emoce. Stává se, že nás naše pocity přemůžou? Ano, a snad i často. A doufám, že je budou doprovázet duchovní city, nikoliv pouze přirozené pocity. Můžeme ale přežívat jen o nedělních hltech euforie? To si nemyslím.

Ve společném uctívání se totiž skrývá něco mnohem lepšího, než jsou přívaly nadšení. Uvedu tři důvody, proč bychom neměli očekávat, že se budeme každou neděli vznášet v oblacích euforie a proč se naopak můžeme pravidelně, obyčejně a nadpřirozeně radovat z obecenství s Bohem a svatými.

Obyčejné prostředky, neobyčejný Bůh

Zaprvé, Bůh přikazuje, aby jej sbory uctívaly běžnými prostředky. Křesťanská bohoslužba se skládá z poměrně jednoduchých částí: předčítání a kázání textů, modlitby, hlasitého zpěvu, chleba a vína a vody křtu. Novozákonní církve se při bohoslužbách neřídily slavnostními chrámovými obřady, nepálily kadidlo, neobětovaly zvířata a nezdobily si modlitebny zlatem. Spíše se zdá, že napodobovaly setkávání v židovských synagogách, které bylo prostší a kde se kladl důraz na slyšení Božího slova.

V uctívání nefunguje přímá úměra. Bůh, kterého uctíváme je nadpřirozený. Stavební kameny našeho uctívání nejsou ale samy o sobě ničím zvláštním. A právě skutečnost, že jsou tak všední, by nám měla pomoct soustředit se méně na to, co děláme a jak se cítíme, když uctíváme, a více na Boha, kterého uctíváme.

Protože máme Ducha Kristova (2K 6, 16; 1Pt 2, 15) nepotřebujeme berličky jako kadidlo, varhany, speciální reproduktory nebo „kouřostroje“, abychom Jeho přítomnost „pociťovali“. Když v rámci jednotlivých Bohem daných částí běžné bohoslužby, přicházíme k Hospodinu skrze Ježíše Krista a v moci Jeho Ducha, pookřeje nám srdce Jeho krásou, silou a moudrostí.

Zdůrazňuji, že Písmo říká, že bychom při společných setkáních radost zakoušet měli. Ta by ale pro nás, jako pro křesťany, měla být zakořeněna v Božím charakteru a postavena na Jeho díle na kříži, které pro nás vykonal. A tak můžeme s chutí uposlechnout žalmistův příkaz: „Radujte se v Hospodinu a plesejte, spravedliví, jásejte, všichni lidé přímého srdce!“ Žalm 32, 11 je totiž rozdíl mezi pevnou a nadpřirozenou nadějí, která pramení z poznání Krista a vydrží i v nelehkých životních obdobích a uměle navozeným lidským prožitkem naděje „na plné pecky“, který od uctívání mnozí očekávají.

Křesťanská radost je nadpřirozená, to ale neznamená, že prožíváme jeden vrchol blaha za druhým. Bůh naše duše nesytí „cukrátky“ určitých příjemných přirozených pocitů, ale dává nám nadpřirozenou radost z „vydatné večeře“ každou neděli a po celý život.

Mé pocity, nebo tvé obohacení?

Zadruhé, Nový zákon nás nabádá, abychom se při společných setkáních věnovali druhým. Jinými slovy, jakkoliv nás společná shromáždění duchovně občerstvují, scházíme se i proto, abychom budovali Boží lid a usilovali o dobro druhých, což nakonec prospívá i nám samým.

To nejdůležitější na společném uctívání, můžeme z biblického pohledu shrnout do dvou slov: velebení a budování. Velebení je zaměřené na Boha a zahrnuje chválu, zpěv, vyhlašování Kristova díla skrze křest a večeři Páně a vyvyšování Boha zvěstováním Jeho slavného slova (He 13, 15; Ef 5, 19; 1Tm 2, 1; 1K 11, 26; 2Tm 4, 2). Vše, co se na veřejném shromáždění děje, slouží zároveň pro „budování“ církve (1K 14, 26), ať už veřejné čtení Písma, napomínání, vyučování (1Tm 4, 13), promlouvání k bratřím v písních (Ef 5, 19), či povzbuzování druhých v lásce a dobrých skutcích (He 10, 24).

Všimněte si ale, co v těchto verších chybí. Vůbec se nezmiňují o tom, jaké pocity má věřící prožívat. Společné uctívání samozřejmě často zbožné pocity vzbuzuje. Pokud v nás totiž kázání o Boží milosti zjevené nehodným hříšníkům Kristovou zástupnou obětí žádnou odezvu nevyvolává, v církvi možná o nedělích býváme, ale rozhodně neuctíváme. Jestli na shromáždění chodíme, jen abychom načerpali kapku inspirace, uniká nám to hlavní. Bůh nás svolává ke společným shromážděním, abychom jej oslavovali a druhé budovali. Naše vlastní pocity se při uctívání budou paradoxně prohlubovat tím víc, čím víc se budeme soustředit na Boha a jeho lid.

Uctívání ve věku „už, a ještě ne“

Zatřetí a také za poslední, uctíváme mezi dvěma Kristovými příchody. Ve věku, kdy žijeme, se radost mísí se strastí a spokojenost se steskem. Nářky žalmistů nás, poutníky „bez trvalého města“, na tomto rozvráceném světě (He 13, 14) učí, jak a o čem rozmlouvat. Naše srdce je jako hluboká studna (Př 20, 5), stále ještě náchylné ke klamům a neduhům, kterými jsme byli před vykoupení prolezlí (Jr 17, 9). A to znamená, že dokud žijeme ve světě, jsou naše pocity dobrým sluhou, ale zlým pánem.

A až se nakonec přidáme k zástupu andělů, budeme s ním chválit Krista, a setkáme se s Bohem tváří v tvář, zdaleka to předčí i ty nejhlubší emocionální prožitky, které jsme kdy na zemi pocítili. Do té chvíle se však naše pocity budou chovat nepředvídatelně. Proto je také lepší od nedělního uctívání výbuchy emocí neočekávat. Můžeme však doufat v opravdové duchovní city, které Boha vyvyšují.

Tu a tam, anebo dokonce i často, nám Bůh může požehnat hlubokým emočním prožitkem. Měli bychom ale usilovat o něco mnohem většího. Pokaždé když se církev schází, se totiž společně obdivuje slavnému Bohu, který ji stvořil a vykoupil pro svou vlastní chválu.


Autor: Matt Merker