Chcete odvážněji žít a směleji hlásat Ježíše Krista? Já ano.
Jak moc po tom toužíme? Dost na to, abychom žádali, hledali a tloukli, dokud nás Bůh nevyslyší? Jsme ochotni čelit svému strachu a podstoupit riziko? Nebo, budeme-li upřímní, bychom si jenom přáli být smělejší, obdivovat odvážné lidi, inspirovat se životopisy odvážných lidí, mluvit se svými přáteli a na skupinkách o svých problémech se strachem z lidí – a zůstat přitom v bezpečí a pohodlí, aniž bychom se strachu postavili?
Mé tělo má raději druhou variantu, samozřejmě vyjádřenou lichotivějším způsobem. Duch říká: „Pokud ve mně chceš chodit, vyber si tu první.“
Vzniká bojová linie. „Tělo žádá proti Duchu a Duch proti tělu, neboť stojí navzájem proti sobě, abyste nečinili to, co byste chtěli“ (Galatským 5,17). V tomto boji není možný smír. Jedna strana vždy vítězí. Proto „si dnes vyberte, komu budete sloužit“ (Jozue 24:15).
Jestliže skutečně chceme chodit v Duchu, Bůh naší žádosti vyhoví (Lukáš 11:13; Jan 15:7) a uschopní nás „chodit Duchem, [abychom] žádosti těla nedokonali“ (Galatským 5:16).
Co je křesťanská odvaha?
Odvaha v biblickém pojetí není charakterovou vlastností. Přirozeně tichý, introvertní a klidný člověk může být horlivý ve chvíli, kdy je v přirozeně cílevědomém, výřečném a suverénním člověku malá dušička. Odvaha znamená jednat v moci Ducha svatého na základě jeho naléhavého usvědčování, a to tváří v tvář nebezpečí.
Poslední věta ukazuje na tři elementy křesťanské odvahy: usvědčení mocí Ducha svatého, kuráž a naléhavou potřebu.
Jestliže jeden z těchto elementů chybí, nebudeme jednat směle. Pokud nejsme přesvědčeni, že by se mělo něco říci nebo udělat, odkud by se odvaha vzala? Bez potřebné kuráže nebude naše přesvědčení natolik silné, abychom čelili odporu nebo hrozbám. A jestliže si neuvědomujeme závažnost celé věci, nebudeme mít pod nohami oheň, který by nás poháněl. Lidé, kteří jsou vlažní, neteční nebo plni obav nejsou odvážní.
Ale pokud vnímáte, že v některé z těchto oblastí tápete, hlavu vzhůru. Bible nám dává jasnou naději na proměnu, a není tedy žádný důvod k setrvávání v odzbrojujícím strachu.
Ježíš nám vydobyl smělost
V Kristu „máme smělost a přístup s doufáním skrze víru“ k Bohu, našemu Otci (Efeským 3:12; BKR).
Pravda je taková, že žádná moc na nebi, na zemi nebo pod zemí se ani zdaleka nevyrovná moci Boží. Jen jeho se potřebujeme bát (Lukáš 2:4–5). A Ježíš odstranil veškeré důvody k tomu, abychom se Boha děsili. V Kristu je Bůh pro nás. A
Je-li Bůh pro nás, kdo je proti nám? On neušetřil vlastního Syna, ale za nás za všecky ho vydal. Jak by nám spolu s ním nedaroval všechno? (Římanům 8:31-32)
Když nyní můžeme přistupovat „s důvěrou k trůnu milosti“ (Hebrejům 4:16), koho bychom se báli (Žalm 27:1)? Ježíš nezemřel na kříži proto, abychom se krčili v rohu před člověkem, který nám může něco zlého říct, zadržet nám mzdu, ukončit s námi vztah nebo nás zabít (Lukáš 12:4). Ne! Ježíš nás ujišťuje, že
ani smrt ani život, ani andělé ani mocnosti, ani přítomnost ani budoucnost, ani moci, ani výšina ani hlubina, ani žádné jiné stvoření nás nebude moci odloučit od Boží lásky, která je v Kristu Ježíši, našem Pánu (Římanům 8:38–39).
Jediným důvodem, proč se stále bojíme, je ten, že nevěříme těmto dechberoucím zaslíbením. Kolik strachu by se rozplynulo, podobně jako sníh v dubnu, kdyby jasné paprsky 8. kapitoly Římanům ozářily temná místa naší nevěry, byť na pouhý týden?
Duch nás zmocňuje k odvaze
Po důkladném rozjímání nad Římanům 8 bychom se měli s nadšením vrhnout na knihu Skutků a pozorovat, jak Duch dodával prvním křesťanům odvahu.
Petr a Jan se nejprve báli, ale když je naplnil Duch svatý, kázali evangelium každému, kdo měl uši k slyšení (viz Skutky 2:14-41). Kvůli tomu byli brzy zatčeni – právě toho se původně obávali. Jejich odvaha ohromila čelní židovské představitele, kteří „poznávali, že byli s Ježíšem“ (Skutky 4:13).
Toužíte se podobat své duchovní rodině? Pak potřebujete Ducha Ježíše (Filipským 1:19).
Modlete se za odvahu!
Raní křesťané tyto věci znali. Církev se po letnicích nezdála být vždy smělá. Když se ve Skutcích 4 učedníci vrátili od překvapených čelních představitelů, církvi o jejich výhružkách pověděli. Všichni si byli vědomi, co z toho plyne: pronásledování a možná poprava. Začali se tedy skrývat? Ne, modlili se za odvahu:
„Nyní, Pane, pohleď na jejich hrozby a dej svým otrokům se vší smělostí mluvit tvé slovo“… Když se pomodlili, zatřáslo se místo, kde byli shromážděni, a všichni byli naplněni Duchem Svatým a směle mluvili Boží slovo (Skutky 4:29, 31).
Modlitba byla vyslyšena, strach se rozplynul a církev byla nově naplněna Duchem svatým, čímž byla její odvaha hlásat obnovena.
Odvaha není stálá a nemůže ji považovat za samozřejmou. Musíme se za ni vytrvale modlit, kdykoli ji potřebujeme. To zažil dokonce i apoštol Pavel. Proto žádal Efeské za modlitbu, aby se „osmělil v něm [evangeliu] tak, jak [mu] náleží mluvit“ (Efeským 6:20). Jsme povinni jednat odvážně, ale není to samozřejmostí. Poněvadž se nejedná o trvalý duchovní dar, musíme se za odvahu vytrvale modlit.
Vykonejte zázrak
Neměli bychom si myslet, že kdykoliv je odvaha potřebná, pohltí nás nějaký pocit sebejistoty. Bůh nám často dává Duchem vypůsobenou odvahu, když uděláme krok vpřed navzdory pociťovanému strachu – ve víře, že nám Duch poskytne tolik odvahy, kolik jí v danou chvíli potřebujeme.
Při pozorování knihy Skutků narazíme na několik případů, kdy řečníci dostali odvahu ve chvílích, ve kterých nepochybně čelili strachu:
- V Pisidské Antiochii Pavel a Barnabáš „směle odpověděli“ Židům, kteří je předtím veřejně napadali (Skutky 13:46; B21).
- V Ikoniu taktéž čelili tuhému odporu, a tak tam „strávili značný čas, otevřeně mluvili o Pánu“ (Skutky 14:3).
- V Efezu Apollos „začal směle mluvit v synagoze“ (Skutky 18:26).
- Pavel učil v synagoze v Efezu „a směle v ní mluvil tři měsíce; rozmlouval s lidmi a přesvědčoval je o věcech Božího království“ (Skutky 19:8).
- V Cesareji, kde byl Pavel uvězněn, mluvil „otevřeně“ ke králi Agrippovi (Skutky 26:26).
- Poslední věc, kterou o Pavlovi víme, že v době domácího vězení v Římě „hlásal Boží království a učil o Pánu Ježíši Kristu se vší otevřeností a bez překážek“ (Skutky 28:31).
Ano, měli bychom se modlit za naplnění Duchem svatým. Ale i když čelíme situacím, v nichž je odvaha potřebná, až se nám potí dlaně a srdce bije jako splašené, Ježíš slibuje naplnění našich úst Duchem (Matouš 10:20). Konáme zázrak.
Odvaha je nakažlivá
Když tento zázrak vykonáme, děje se další úžasná věc: začnou ho dělat i druzí. Pavel tento jev popisuje:
Většina bratrů, kteří se spolehli na Pána, se kvůli mým poutům ještě více odvažují mluvit beze strachu slovo Boží (Filipským 1:14).
Pavlovo uvěznění kvůli horlivosti pro Krista dodalo odvahu dalším křesťanům. Všichni jsme to nějakým způsobem zakusili. Nejlepší způsob, jak kolem sebe shromáždit skupinu neochvějných svědků, je jednat odvážně.
Ať to stojí cokoliv, Pane!
To je něco, proti čemu naše tělo usilovně bojuje. Vzdoruje Duchu, aby nám nedovolilo dělat, co dělat chceme. Abychom v modlitbách mohli usilovat o odvahu, musíme své tělo usmrcovat (Římanům 8:13).
Ale je to smrt, která vede k životu! Poněvadž „myšlení těla znamená smrt, myšlení Ducha život a pokoj“ (Římanům 8:6). Zemřít našemu tělu, abychom usilovali o odvahu, znamená vybrat si život. Mělo by nás to vést k modlitbě:
Pane, ať to stojí cokoliv, zprosti mě strachu a posilni mou odvahu, abych zvěstoval evangelium každému, koho mi pošleš do cesty.
Autor: Jon Bloom
Tento článek vznikl ve spolupráci s DesiringGod.
Nejnovější komentáře