Slovo nadšeně používám proto, že učení o nepodmíněném vyvolení není jen pravdivé, ale také vzácné. Pochopitelně nemůže být vzácné, jestliže není pravdivé. To je hlavní důvod, proč ho přijímáme. Ale nejprve si ho definujme:
Nepodmíněné vyvolení je Božím svobodným rozhodnutím učiněným před stvořením, jež není podmíněno předzvěděnou vírou. Bůh v něm udílí hříšníkům víru a pokání, odpouští jim a přijímá je do své věčné rodiny plné radosti.
1. Přijímáme nepodmíněné vyvolení, protože je pravdivé.
Všechny mé námitky proti nepodmíněnému vyvolení neobstály ve světle 9. kapitoly Římanům, kterou jsem neuměl vysvětlit. Začíná Pavlovou ochotou být zavržen a odstřižen od Krista místo svých nevěřících židovských příbuzných (Římanům 9:3). Z toho vyplývá, že jsou někteří Židé ztraceni. Vyvstává otázka ohledně Božího zaslíbení dané Židům. Selhalo? Pavel odpovídá: „Ne že by Boží slovo selhalo“ (Římanům 9:6). Proč ne?
Protože „ne všichni ti, kteří pocházejí z Izraele, jsou Izrael“ (Římanům 9:6). Jinými slovy, Božím záměrem nebylo vysvobodit každého jednotlivce Izraele. Jeho záměrem bylo vyvolit některé.
Aby Pavel ilustroval podstatu Božího nepodmíněného vyvolení, využívá analogii Jákoba a Ezaua: „Ještě se [Rebece] synové nenarodili a neučinili nic dobrého ani zlého, aby však zůstalo potvrzeno Boží předsevzetí, které je podle vyvolení, ne ze skutků, nýbrž z toho, kdo povolává, bylo jí řečeno, že starší bude sloužit mladšímu“ (Římanům 9:11–12).
Jinými slovy, Bůh si pro sebe nevyvolil konkrétní jedince z Izraele – a ze všech národů (Zjevení 5:9) – na základě podmínek, které by mohli splnit. Bylo to nepodmíněné vyvolení. A proto říká: „Smiluji se, nad kým se smiluji, a slituji se, nad kým se slituji“ (Římanům 9:15; srov. Římanům 9:16–18; 11:5–7).
Ježíš toto učení potvrzuje: „Každý, koho mi Otec dává, přijde ke mně, a toho, kdo ke mně přichází, jistě nevyženu ven“ (Jan 6:37). Přijít k Ježíši není podmínkou pro vyvolení. Je to důsledek vyvolení. Otec si vybírá své ovečky. Patří mu. A dává je Synovi. Proto k němu přicházejí. „[N]ikdo ke mně nemůže přijít, pokud mu to není dáno od Otce“ (Jan 6:65). „Ne vy jste si vybrali mne, ale já jsem si vybral vás“ (Jan 15:16; srov. Jan 17:2, 6, 9; Galatským 1:15).
Proč někteří lidé z knihy Skutků uvěřili a jiní ne? Lukáš ukazuje, že za tím stojí vyvolení: „Uvěřili všichni, kteří byli určeni k věčnému životu“ (Skutky 13:48). Toto „určení“ – tedy vyvolení – nebylo založeno na předzvěděné víře, ale bylo příčinou víry.
V Efeským 1 Pavel uvádí: „[Bůh] si nás v [Kristu] vybral před založením světa… v něm jsme se stali i dědici, když jsme byli předurčeni podle předsevzetí toho, který působí všechno podle rady své vůle“ (Efeským 1:4, 11). Je to „rada Boží vůle“, která rozhoduje o věčném údělu.
Co řeknete v soudný den Bohu, pokud se vás zeptá: „Proč jsi uvěřil v mého Syna a ostatní ne?“ Neodpovíte: „Protože jsem byl chytřejší.“ Ne. Jistě vyznáte: „Jen díky tvé milosti. Kdyby sis mě nevybral, zůstal bych duchovně mrtvý, netečný, vinný.“
2. Přijímáme nepodmíněné vyvolení, protože skrze něj nám Bůh dává odvahu svědčit o jeho milosti ztracenému světu.
„Co tedy k tomu řekneme? Je-li Bůh pro nás, kdo je proti nám?… Kdo bude žalovat na Boží vyvolené?“ (Římanům 8:31, 33).
3. Přijímáme nepodmíněné vyvolení, protože skrze něj nás Bůh pokořuje.
„Ale co je u světa bláznivé, to si vybral Bůh, aby zahanboval moudré… aby se žádné tělo nemohlo před Bohem chlubit. … ‚Kdo se chlubí, ať se chlubí v Pánu‘“ (1. Korintským 1:27, 29, 31).
4. Přijímáme nepodmíněné vyvolení, protože je mocným Božím podnětem k soucitu, dobrotě a odpuštění.
„Oblečte se tedy jako vyvolení Boží, svatí a milovaní, v slitovný soucit, dobrotu… a odpouštějte si“ (Koloským 3:12–13). Ten, kdo skutečně poznal své vyvolení a těší se z něho, je pohnut k dobrotě, trpělivosti a odpuštění.
5. Přijímáme nepodmíněné vyvolení, protože při evangelizaci nevěřících je mocným prostředkem k tomu, aby velcí hříšníci nepropadali beznaději.
Když nevěřícím hlásáte Krista, někdo z nich pravděpodobně řekne: „Spáchal jsem hrozné hříchy. Bůh si mě nikdy nemůže vybrat k záchraně.“ To nejlepší, co můžete říct, abyste mu dali naději, je: Víš, že Bůh vyvolil ty, které zachrání, už před založením světa? A toto vyvolení není závislé na ničem, co je v tobě. Než ses narodil(a) nebo udělal(a) cokoliv dobrého či zlého, Bůh určil, jestli budeš zachráněn(a) nebo ne.
Neodvažujte se tedy postavit před Boha a říct mu, jaké podmínky pro vyvolení nesplňujete. Žádné podmínky pro vyvolení neexistují. „Co mám dělat, abych byl zachráněn?“ „Uvěř v Pána Ježíše, a budeš zachráněn“ (Skutky 16:31, 32). Právě tak začnete „upevňovat svoje povolání a vyvolení“ (2. Petrův 1:10). Pokud nadšeně přijmete Spasitele, dokazujete, že jste vyvolení, a budete zachráněni.
Autor: John Piper
Tento článek vznikl ve spolupráci s DesiringGod.
Nejnovější komentáře