Žil krátce – 29 let, 5 měsíců a 19 dní. Z toho pouze osm let jako křesťan. A jen čtyři roky strávil jako misionář. Přesto jen málokterý život po sobě zanechal tak významnou stopu jako život Davida Brainerda.
Proč byl jeho život natolik význačný? Proč John Wesley prohlásil: „Nechť si každý kazatel důkladně přečte Život Davida Brainerda“? Proč William Carey považoval dílo Život Davida Brainerda od Jonathana Edwardse za vzácné a svaté? Proč Henry Martyn (misionář v Indii a Persii) napsal roku 1802, kdy studoval na Cambridge: „Chci být jako on!“ (Život Davida Brainerda, s. 4)?
V čem je tento život tak pozoruhodně inspirativní? Možná bych měl tuto otázku zjednodušit, abych na ní dokázal odpovědět: Proč měl tento život takový dopad na ten můj? Jak mi pomohl vytrvat ve službě a usilovat v životě o svatost a Boží moc a nést dobré ovoce?
Je to tím, že Brainerdův život je živým a mocným svědectvím o skutečnosti, že si Bůh může použít a používá slabé, nemocné, skleslé, vyčerpané a osamělé svaté, kteří k němu volají dnem i nocí, aby vykonali úžasné věci k jeho slávě. Jejich trápení přineslo mnoho užitku. Aby to bylo zjevné, podíváme se nejprve na Brainerdovy obtíže, pak na to, jak se k nim stavěl, a nakonec, jak si ho Bůh používal se všemi jeho slabostmi.
Brainerdovy zápasy
Brainerd se narodil před třemi sty lety – 20. dubna roku 1718 v Haddamu ve státě Connecticut – a uvěřil ve svých 21 letech. Během třetího roku jeho studia na univerzitě Yale, kde se připravoval na pastorální službu, někdo zaslechl, jak o jednom z vyučujících horlivě prohlásil, že „nemá víc milosti než židle.“ Velké probuzení vyvolalo napětí mezi probuzeneckými studenty a zdánlivě méně duchovní fakultou a jejím personálem. Přestože Brainerd byl nejlepším žákem ve třídě, byl nakonec vyloučen z univerzity.
I když se v následujících letech opakovaně snažil věci urovnat, Yale ho už nikdy znovu nepřijal. Bůh měl pro Brainerda jiné plány. Nezamýšlel pro něj šest poklidných let v pastorační službě nebo v přednáškovém sále ukončených smrtí, čímž by měl jen malý dopad na Kristovo království. Místo toho ho poslal do pustiny, kde měl pro jeho jméno trpět a zanechat po sobě nezapomenutelný misijní odkaz.
Zlomené tělo
Brainerd téměř nepřetržitě bojoval s nemocemi.
V roce 1740 musel na několik týdnů opustit univerzitu, protože začal vykašlávat krev. V květnu roku 1744 do deníku zaznamenal: „Cestoval jsem několik hodin v dešti divočinou, přestože mé tělo bylo natolik churavé, že jsem z toho krvácel“ (Život Davida Brainerda, s. 247). Tou dobou vypadaly jeho záznamy následovně: „Odpoledne se má bolest nesmírně prohloubila, až jsem byl nucen ulehnout do postele. … Samou bolestí jsem div nepřišel o rozum” (s. 253).
V květnu roku 1747 mu lékaři v domě Jonathana Edwardse oznámili, že trpí nevyléčitelnou tuberkulózou a brzy zemře (s. 447). Týden před Brainderdovou smrtí Edwards uvedl: „Řekl mi, že si nikdo nedokáže představit, jakou tíhu cítí na hrudi. Velmi se obával, aby nezneuctil Boha svou netrpělivosti uprostřed těchto muk, která byla tak značná, že představa snášet je jedinou další minutu byla pro něj téměř nesnesitelná.“ Noc před svou smrtí řekl těm, kteří byli nablízku, že „smrt je jiná, než jak si ji lidé představují“ (s. 475–476).
Zoufalá mysl
Brainerd bojoval s opakovanou depresí. Znovu a znovu ho sužovala ta nejpalčivější sklíčenost. Je zázrakem, že vůbec přežil a vytrval.
Často svou depresi označoval za druh smrti. V jeho deníku je nejméně 22 zmínek o tom, že toužil po smrti, která by ho vysvobodila z trápení. Například záznam z neděle 3. února, 1745: „Má duše pamatovala na ‚pelyněk a jed‘ (téměř bych mohl říct peklo) z minulého pátku. Velmi jsem se obával, že budu muset pít z ‚kalichu hrůzy‘, který byl nepředstavitelně trpčí než smrt, a tak jsem toužil po smrti daleko více, než lidé touží po skrytém pokladu“ (s. 285).
Zpětně na sebe pohlížel jako na „člověka, jemuž Ježíš Kristus projevil soucit.” V temných chvílích však někdy nepociťoval naději, lásku ani strach. To je nejhorší stránka deprese, protože se ztrácejí přirozené zábrany spáchat sebevraždu. Ale na rozdíl od Williama Cowpera se o sebevraždu nepokusil. Jeho touha po smrti se stále držela v mezích biblické pravdy: „Hospodin dal a Hospodin vzal“ (Jób 1:21). Mnohokrát si přál zemřít, ale jenom, pokud si ho vezme Bůh (Život Davida Brainerda, například s. 172, 183, 187, 215, 249).
Je pozoruhodné, jakým způsobem Brainerd vytrval v konání praktických povinností tváří v tvář této sklíčenosti. Bezesporu právě proto si ho oblíbilo tolik misionářů, kteří tento druh bolesti zakusili na vlastní kůži.
Osamělá duše
V dubnu roku 1743 musel snášet bezbožné řeči dvou cizinců. Napsal: „Ach, jak jsem si přál, aby nějaký milý křesťan věděl o mé úzkosti!“ (s. 204). O měsíc později uvedl: „Většinou slyším lidi mluvit skotsky nebo indiánským nářečím. Není tu žádný křesťan, kterému bych se mohl svěřovat nebo se s ním sdílet o svém duchovním zármutku a s nímž bych mohl radostně hovořit o nebeských věcech a modlit se“ (s. 207). Toto strádání mu občas zabránilo vyrazit na další cestu. Ve čtvrtek 8. května 1744 si poznamenal: „Mé srdce téměř kleslo pod tíhou myšlenek na práci a při pomyšlení, že se vydám do divočiny sám a neznámo kam“ (s. 248).
Brainerd byl po celou dobu své služby odkázán pouze na sebe. Posledních devatenáct týdnů jeho života o něj pečovala Jerusha Edwardsová, Jonathanova sedmnáctiletá dcera, a mnozí se domnívají, že mezi nimi vznikla velmi hluboká (dokonce romantická) náklonnost. Ale v divočině a ve službě byl sám a své srdce mohl vylít jedině Bohu. A Bůh ho podepřel, aby vytrval.
Brainerdův postoj
Mohli bychom jmenovat další Brainerdovy těžkosti – protivenství zvenčí, vlivy počasí, problém milovat indiány, pokušení vzdát se své činnosti – ale nyní se zaměříme na to, jak se Brainerd s těmito těžkostmi vypořádal.
Okamžitě nás zaujme skutečnost, že vytrval. Jedním z hlavních důvodů, proč Brainerdův život ovlivnil životy tolika jiných lidí, je fakt, že se nikdy nevzdal své víry ani služby navzdory všem těžkostem. Byl pevně odhodlán dokončit svůj běh, uctít svého Pána, šířit jeho království a růst v posvěcení. Neochvějná věrnost Kristovu povolání vnášela do jeho pochmurného života paprsky slávy.
Ze všech prostředků, které sloužily k Brainerdově růstu ve svatosti a užitečnosti, užíval nejvíce modlitbu a půst. Dočítáme se, jak si celé dny vyhradil pro modlitbu. Ve středu 30. června 1742 napsal: „Strávil jsem skoro celý den v neustálé modlitbě“ (s. 172). Někdy si vymezil šest úseků, v nichž se během dne modlil: „Díky Bohu jsem se během dne mohl pětkrát nebo šestkrát nerušeně modlit a vzdávat mu chválu. V duchu mi velmi záleželo na záchraně oněch vzácných duší a šíření Spasitelova království mezi nimi“ (s. 280).
Brainerd usiloval o posvěcení a užitečnost nejen v modlitbě, ale také půstu. Znovu a znovu ve svém deníku zmiňuje dny, které zasvětil půstu. Vzhledem k tomu, jak běžně trávíme své narozeniny, pochází jeden z jeho nejpozoruhodnějších záznamů ze dne jeho 25. narozenin:
Středa 20. dubna. Tento den jsem si vyhradil pro půst a modlitby, abych se v duši poklonil Bohu za jeho přehojnou milost, zejména za to, že veškeré mé duchovní strádání a vnitřní úzkosti mohou posvětit mou duši. … Má duše se svírala bolestí při pomyšlení, jak jsem ubohý a mrtvý a jak málo žiji k slávě věčného Boha. Strávil jsem den sám v lesích, kde jsem vyléval své srdce Bohu. Kéž dá, abych žil do budoucna k jeho slávě! (s. 205)
Ovoce Brainerdových těžkostí
Brainerdova ztišení hrála v jeho životě zásadní roli, což Jonathana Edwardse přimělo v následujících dvou letech napsat dílo Život Davida Brainerda, které bylo vytištěno víckrát než kterákoli jiná Edwardsova kniha. A díky tomuto dílu je vliv Brainerdova života na církev nezměrný. Kromě proslulých misionářů, kteří dosvědčili, jak jim tato kniha pomohla a inspirovala je, musí existovat nespočet dalších neznámých věrných služebníků, kteří z Brainerdova svědectví načerpali povzbuzení a sílu a vytrvali!
Je skutečně inspirativní uvědomit si, že jediný oblázek hozený do moře historie může způsobit vlny milosti, které sahají až k břehům vzdáleným tisíce kilometrů a stovky let. Robert Glover se nad tím zamýšlí následovně:
Právě Brainerdův svatý život podnítil Henry Martyna, aby se stal misionářem, a zásadním způsobem inspiroval také Williama Careyho. Carey následně inspiroval Adorinama Judsona. A tak můžeme krok za krokem pozorovat jakousi duchovní linii – Hus, Viklef, Francke, Zinzendorf, Wesleyovi a Whitefield, Brainerd, Edwards, Carey, Judson a pokračovat dále v této pravé apoštolské posloupnosti založené na duchovní milosti, moci a celosvětové službě (Vývoj celosvětové misie, s. 56).
Ale ten nejhodnotnější a nejdůležitější aspekt Brainderdovy služby je stejný jako v případě služby každého pastora. Několik indiánů – možná několik stovek – vděčí za svůj věčný život upřímné lásce a službě Davida Brainerda.
Kdo dokáže popsat cenu jediné duše, která byla přenesena z království temnoty, v němž je pláč a skřípění zubů, do království Božího milovaného Syna? Kdybychom žili 29 let nebo 99 let, nestály by jakékoli těžkosti za to, kdyby byl jen jediný člověk zachráněn od věčného trápení v pekle k věčnému a radostnému životu k Boží slávě?
Kupředu!
Děkuji Bohu za to, jak služba Davida Brainerda poznamenala můj vlastní život se vším, co se k ní váže – modlitební horlivost, duchovní hody vycházející z půstu, sladkost Božího slova, neochvějná vytrvalost navzdory těžkostem, neustálý zřetel na Boží slávu, naprostá závislost na milosti, spočinutí v Kristově spravedlnosti, vyhledávání ztracených hříšníků, svatost v utrpení, upínání mysli na věčné věci a dobré dokončení běhu bez reptání kvůli nemoci, která mu v 29 letech vzala život. I přes všechny jeho slabosti, výkyvy a hříchy mám Davida Brainerda rád.
Kéž nám Bůh dá milost, abychom k radosti všech lidí vytrvale šířili zanícení pro jeho svrchovanost nade vším – stejně jako Brainerd. Život je příliš vzácný na to, abychom ho promarnili zbytečnými věcmi. Pane, dej nám neochvějnou rozhodnost modlit se a žít v duchu Davida Brainerda: „Kéž bych se na své cestě do nebe nikdy neloudal!“ (s. 186).
Autor: John Piper
Tento článek vám přinášíme ve spolupráci s DesiringGod.
Nejnovější komentáře