Jedním ze způsobů, jak pochopit smysl nějakého přikázání pro křesťany, je určit, nakolik je ho schopen uposlechnout i ďábel.
Když například uvažujeme o podstatě spásné víry, dočteme se u Jakuba: „Ty věříš, že je jeden Bůh. Dobře činíš. Také démoni tomu věří, avšak chvějí se“ (Jakubův 2:19). Jinými slovy, spásná víra musí v sobě nést něco víc, než čeho jsou schopni i démoni. Uvažujte a zjistíte, čeho jsou schopni. Nikdy se nespokojte s definicí „víry“, která vyžaduje pouze to, čeho je schopen i ďábel.
Výkladový princip založený na ďáblu
Existuje výkladový princip, který je užitečný při zkoumání nejrůznějších biblických pasáží. Lze ho vyjádřit takto: když se snažíte rozpoznat, k čemu nás Bible vybízí, položte si otázku, nakolik je to schopen vykonat i ďábel. Uvažujte a určete, z jakého důvodu není schopen určitý biblický příkaz dodržet. Každý křesťanský skutek, k němuž nás Bible vybízí, totiž v sobě zahrnuje víc než to, co dokáže i ďábel.
V 1. Korintským 12:3 Pavel uvádí: „Nikdo nemůže říci ‚Pán Ježíš,‘ jedině v Duchu svatém.“ Pokusme se na tuto pasáž vztáhnout zmíněný princip. Víme, že ďábel nepochybuje o Ježíšově vládě nad světem i nad celou říší démonů. Ví, že Ježíš je Pán. Jeho démoni to vyznávají.
V Matouši 8:29 démoni zakřičeli: „Co je ti po nás, Ježíši, Synu Boží? Přišel jsi sem, abys nás trýznil před ustanoveným časem?“ A v Markovi 1:24 říká démon Ježíši: „Přišel jsi nás zničit? Znám tě, vím, kdo jsi: Ten Svatý Boží.“ Tato slovní spojení „Syn Boží“ a „Ten Svatý Boží“ jsou jasným uznáním Ježíšovy vlády. Vše je ještě zřetelnější, když démoni ukazují, čeho je Ježíš schopen: „trýznit nás“ a „zničit nás“. Ďábel ví a přiznává, že Ježíš je silnější než on a jeho dny, kdy zakouší svobodu, jsou sečteny.
Ďábel věří, že Ježíš je Pán
Je tedy zřejmé, že ďábel může prohlásit: „Ježíš je Pán.“ On to také skutečně prohlašuje. Tento fakt nám pomůže lépe pochopit význam Pavlových slov z 1. listu Korintským 12:3: „Nikdo nemůže říci ‚Pán Ježíš,‘ jedině v Duchu svatém.“
Jestliže tedy ďábel může vyznat: „Ježíš je Pán,“ víme, že toto prohlášení v sobě nese víc, než jen věřit a vyznávat, že je nejmocnější ze všech. Ďábel tomu také věří a vyznává to.
Totéž lze vztáhnout i na Římanům 10:9, kde Pavel říká: „Vyznáš-li svými ústy Pána Ježíše a uvěříš-li ve svém srdci, že ho Bůh vzkřísil z mrtvých, budeš zachráněn.“ Víme, že křesťané nevyznávají jen to, že je Ježíš Pánem, ale věří ve svém srdci, že ho vzkřísil z mrtvých.
Ďábel věří, že Ježíš vstal z mrtvých
Věří ďábel, že Bůh vzkřísil Ježíše z mrtvých? Ano, věří. Vynakládá značné úsilí, aby oslepil myšlení lidem, a tak jim nevzešlo „světlo evangelia slávy Krista“ (2. Korintským 4:4). Tou slávou evangelia je sláva ukřižovaného a vzkříšeného Krista. Ďábel ví, že Bůh vzkřísil Ježíše z mrtvých.
Z toho plyne, že vyznat Pána Ježíše a věřit, že ho Bůh vzkřísil z mrtvých, musí znamenat něco víc než to, co vyznává a čemu věří ďábel. Chci ukázat, jak je tento princip velmi užitečný při výkladu. Pomáhá nám hlouběji pochopit význam Pavlových slov.
Démonická víra a spásná víra
Římanům 10,9 nám objasňuje, co hlubšího se za tím skrývá: „… uvěříš-li ve svém srdci, že ho Bůh vzkřísil z mrtvých, budeš zachráněn.“ Zmínka o vyznávání „ústy“ a uvěření „srdcem“ je odkazem na Deuteronomium 30:14 („To slovo je… ve tvých ústech a ve tvém srdci“). Otázkou však je, co tím chtěl Pavel říct.
Slovy „ve svém srdci“ chtěl vyjádřit, že Pána Ježíše vyznáváme s radostí a jeho vzkříšení přijímáme s potěšením jako prostředek k jeho spásné vládě. Potvrzují to i další Pavlova slova z Římanům 6:17, kde uvádí, že jsme se stali „ze srdce poslušnými“ – ne neochotně, ale s radostí. Staví do kontrastu činění něčeho ze srdce a činění něčeho „se zármutkem nebo z donucení“ (2. Korintským 9:7). Přesně takovým způsobem totiž ďábel uznává vzkříšení a vládu Ježíše – se zármutkem a z donucení.
Vraťme se do 1. listu Korintským 12:3: „Nikdo nemůže říci ‚Pán Ježíš,‘ jedině v Duchu svatém.“ Pavel říká, že bez proměny Duchem svatým nemůže nikdo říci „Pán Ježíš“ s radostí a potěšením z Pána Ježíše jako svého největšího pokladu. Ďábel připouští jeho moc i konečné vítězství, ale tato skutečnost v něm probouzí nenávist. Jenom díky Duchu svatému si tuto pravdu můžeme zamilovat. A to z nás činí křesťany. Nejde jenom o to věřit stejným pravdám jako ďábel.
Zůstávejte v Kristu
Nedávno jsem narazil na tato slova z 2. listu Janova: „Každý, kdo zachází dále a nezůstává v učení Kristově, nemá Boha; kdo zůstává v učení Kristově, má i Otce i Syna“ (2. Janův 1:9). Mají zásadní význam, poněvadž nemít Boha znamená bez Boha zahynout.
A tak jsem přemýšlel, co znamená „zůstávat v učení Kristově“. Závisí na tom můj věčný život. Jestliže nejsem tomuto přikázání poslušný, nemám Boha. Pakliže ano, mám „i Otce i Syna.“ Využil jsem tedy svůj výkladový princip. V jakém smyslu může ďábel „zůstávat v učení Kristově“? Jistě je toho schopen po intelektuální stránce, má nadpřirozenou paměť a byl také u toho, když se jednotlivá učení předávala. Mám za to, že může „zůstávat“ v Kristově učení v tom smyslu, že si ho „pamatuje“ a „věří“ v jeho pravdivost. Když tedy Jan tvrdil, že musíme „zůstávat v učení Kristově“, měl na mysli něco víc, než si ho jenom „pamatovat“ nebo „věřit v jeho pravdivost“.
Přestože si ďábel pamatuje Kristovo učení a věří v jeho pravdivost, nenávidí ho. Nemiluje Kristovo učení. Netěší se z něho jako z převzácného pokladu. Ale jak učí Ježíš a Jan, zůstávání v učení a zachovávání Ježíšova slova vyplývá z lásky k Ježíši.
Ježíš mu odpověděl: „Kdo mě miluje, bude zachovávat mé slovo, a můj Otec ho bude milovat; přijdeme k němu a učiníme si u něho příbytek. Kdo mne nemiluje, nezachovává má slova“ (Jan 14:23–24).
Uplatnění tohoto výkladového principu mě nutí zkoumat, co skutečně znamená zůstávat v učení Kristově. Musí to být něco víc, než čeho je schopen ďábel. Samozřejmě, že musí! Znamená to se onoho učení pevně držet, cenit si ho a následovat ho, protože vychází od toho, kterého nade všechno milujeme.
Šoková terapie
Jsem přesvědčen, že tisícům formálních návštěvníků církve by prospělo, kdyby se jich kazatel zeptal: „Jak se tvá víra liší od té ďáblovy? Zůstáváš v Kristově učení jiným způsobem než ďábel?“
Všichni věřící, nejen ti formální, by si měli položit otázku: Jak se mé modlitby liší od těch, které ďábel schvaluje, nebo které by dokonce sám pronésl? (Z Lukáše 22:31 se dozvídáme, že ďábel Boha o určité věci žádal.) Satanovi nevadí, když se lidé modlí za jídlo, ošacení, zdraví, harmonické vztahy, finanční úspěch nebo dobré známky – seznam by mohl pokračovat.
Důvodem, proč tyto modlitby ďáblovi nevadí, je ten, že vyplývají z tužeb, které mají i neznovuzrození lidé. Nemusíte se znovu narodit, abyste toužili po jídle, ošacení, zdraví nebo úspěchu. Ani nemusíte být znovuzrození, když o tyto věci žádáte Boha.
Ale ďábel se nikdy nemodlí ani nikoho neponouká modlit se: „Buď posvěceno tvé jméno.“ Nebo: „Pane, kéž je tvé jméno uctíváno, vyvyšováno, velebeno a oslavováno!“ Ďábel se nikdy nemodlí ani nikoho neponouká modlit se: „Pane, kéž tvé království spásy pohltí temné mocnosti.“ Ďábel se nikdy nemodlí: „Lituji svého hříchu. Příčí se mi. Otče, vyznávám ho a prosím tě o odpuštění ve jménu Ježíše.“
Bude pro nás jistě užitečné, když vztáhneme tento výkladový princip na přikázání týkající se víry, zůstávání v učení Kristově, modlitby a spoustu jiných přikázání.
Bez této šokové terapie formální a světský křesťan možná nikdy nezjistí, že ve skutečnosti věří, zůstává a modlí se stejným způsobem jako sám ďábel.
Autor: John Piper
Tento článek vznikl ve spolupráci s DesiringGod.
Nejnovější komentáře