Touha zalíbit se lidem je nástrahou, kterou Satan od nepaměti využívá pro své intriky. Pokud si myslíme, že snaha zalíbit se lidem přišla až s důrazem na rozvoj sebevědomí, hnutím tolerance nebo sociálními sítěmi, pak si neuvědomujeme, že je toto pokušení nedílnou součástí lidské historie. Hříšná snaha zalíbit se lidem je stará jako samo lidstvo. Od pádu do hříchu jsme pokoušeni žít pro chválu od lidí a jejich uznání. Člověk zkrátka vždy podléhal strachu z lidí.
Naše neutuchající a často nepatrná slabost pro uznání druhých lidí má hluboké kořeny – ve společnosti, dějinách a často v nás samotných. Bůh nenávidí snahu zalíbit se lidem. Apoštol varuje: „Získávám si teď lidi, nebo Boha? Či se snažím líbit lidem? Kdybych se chtěl ještě líbit lidem, nebyl bych Kristův otrok“ (Galatským 1:10). Nikdo nemůže v konečném důsledku sloužit Bohu i lidem zároveň. A Bůh ví, komu skutečně sloužíme (1. Tesalonickým 2:4) a komu se chceme nejvíc líbit.
Ježíš jasně poukázal na odvěký problém strachu z lidí, když konfrontoval tehdejší pyšné pochlebovače: „Jak vy můžete uvěřit, když přijímáte slávu jedni od druhých, ale slávu, která je od jediného Boha, nehledáte?“ (Jan 5:44). Snaha zalíbit se lidem je zaslepila, a tak nepoznali Ježíše. Pokud si nedáme pozor, zaslepí i nás. „Zamilovali si lidskou slávu,“ píše se v Janovi 12:43, „víc než slávu Boží.“ Upřednostnění jednoho nad druhým je podstatou i hlavním nebezpečím snahy zalíbit se lidem.
Jak se zbavit touhy zalíbit se lidem
Jak tedy poznáme svou touhu líbit se lidem a jak se jí zbavíme? Pavel se tímto konkrétním pokušením přímo zabývá v nápadně podobných pasážích, v Efeským 6:5–9 a Koloským 3:22–25, v nichž oslovuje otroky:
Otroci, poslouchejte pozemské pány… Neslužte naoko jako ti, kdo se chtějí zalíbit lidem (Efeským 6:5–6).
Otroci, poslouchejte ve všem pozemské pány, ne jen naoko, jako ti, kdo se chtějí zalíbit lidem (Koloským 3:22).
Apoštol vybízel otroky, aby ke svým pánům přistupovali odlišným způsobem, než bylo ve společnosti běžné – nehledě na to, co museli snášet a trpět. Jeho napomenutí se však týkají nejen pánů a otroků, ale dají se vztáhnout i na šéfy a zaměstnance, manžele a manželky, rodiče a děti, přátele a sousedy. Tyto dvě pasáže tvoří jakousi učebnici o několika větách, která učí, jak odolávat snaze zalíbit se lidem, ať se jedná o jakýkoli vztah. Vyplývá z ní nejméně pět důležitých poučení.
1. Milujte s bázní a chvěním.
Otroci, poslouchejte pozemské pány s bázní a chvěním (Efeským 6:5)
Lékem na strach z lidí není nebojácnost, ale lepší, zdravější a životadárná bázeň: bázeň před Bohem. Abychom se nesnažili zalíbit lidem, musíme je milovat s bázní a chvěním před Bohem. Často podléháme pocitům a touhám druhých lidí proto, že zapomínáme na oči a srdce v nebi. Vytvořili jsme si zhoubnou nechuť ke chvění, které pociťuje každá zdravá duše v přítomnosti úžasného a majestátného Boha (Žalm 96:9).
To potvrzuje i Pavel v Koloským 3:22: „Otroci, poslouchejte ve všem… ne jen naoko, jako ti, kdo se chtějí zalíbit lidem, ale v upřímnosti srdce, bojíce se Pána“. Kolik z nás se více bojí toho, že druhé zklamou nebo ztratí jejich přízeň, než toho, že se znelíbí Bohu? Pokud své obavy podřídíme mocnější Boží bázni, časem se vyjasní a změní naše motivy ve vztazích. Místo neustálého strachu z toho, co si o nás druzí myslí nebo co řeknou, máme trávit více času rozjímáním nad Boží svatostí, spravedlností a milosrdenstvím.
2. Vždy dělejte to, co říká Bůh.
Neslužte naoko jako ti, kdo se chtějí zalíbit lidem, ale jako Kristovi otroci, kteří z duše činí Boží vůli (Efeským 6:6)
Toto poučení a napomenutí možná zní příliš jednoduše, než aby bylo skutečně nápomocné: Rozhodněte se dělat to, co vám říká Bůh. Konejte Boží vůli. Kdo se chce líbit druhým lidem, bude dělat, co chtějí oni; kdo se bojí Boha, zaměřuje se na rozlišování a hledání Boží vůle. Jistě, ale jak poznáme, co je Boží vůlí v té či oné situaci?
Pavel na tuto otázku odpovídá až překvapivě jednoduše a srozumitelně: „Neboť toto je vůle Boží, vaše posvěcení“ (1. Tesalonickým 4:3). Boží vůli je, abyste se posvěcovali – abyste vytrvale a postupně rostli a byli mu stále podobnější. Pokud stojíte před rozhodnutím, je na místě položit si tuto otázku: Díky kterému rozhodnutí budu podobnější Ježíši? Spoléhám se především na Boha (2. Korintským 1:9; 12:9)? Co by pomohlo přivést druhé lidi k Bohu (1. Petrův 3:18)? Co mu přinese největší slávu (Jan 17:4; 12:27–28)?
Nicméně mnohá rozhodnutí nejsou tak černobílá, jak bychom si přáli. Obvykle se nerozhodujeme mezi Ježíšovou cestou a očividně hříšnou cestou. Kromě jednoduché výzvy k úsilí o posvěcení (svatost) Pavel říká: „A nepřipodobňujte se tomuto věku, nýbrž proměňujte se obnovou své mysli, abyste mohli zkoumat, co je Boží vůle, co je dobré, přijatelné a dokonalé“ (Římanům 12:2). Kdo se bojí Boha, pozorně naslouchá všemu, co Bůh říká ve svém slově, rozjímají nad jeho zákonem ve dne i v noci (Žalm 1:2) a usilují ho poslouchat podle svého nejlepšího vědomí a svých schopností.
Nikdo z nás nebude vědět vždy všechno, co od nás Bůh žádá a co nám přikazuje, ale vždy můžeme konat to, o čem víme, že nám přikázal.
3. Vzdejte se bezpečí vyplývající z povrchnosti.
Poslouchejte ve všem… ne jen naoko, jako ti, kdo se chtějí zalíbit lidem, ale v upřímnosti srdce (Koloským 3:22, Efeským 6:5)
Hříšná snaha zalíbit se lidem už ze samotné podstaty předpokládá neupřímnost. Pokud se neustále snažíme dělat, co se líbí ostatním, je téměř nemožné zůstat konzistentní a zachovat si integritu (zvlášť pokud se chceme zalíbit více lidem najednou). Jedním ze způsobů, jak bojovat s touhou zalíbit se lidem, je cenit si upřímnosti a držet se jí.
Přetvařujeme se před určitými lidmi proto, aby byli nebo zůstali šťastní? Chováme se nebo mluvíme určitým způsobem, abychom zapadli v davu, jen abychom se pak se zase jinak chovali v jiné společnosti (a nikde přitom nebyli opravdu upřímní)? Neupřímnost zakrývá slabé stránky a zveličuje silné stránky. Zahaluje tajné hříchy a staví na odiv naše ctnosti. Chrání nás a vždy nás vykresluje v lepším světle.
Výzva k upřímnosti je výzvou k odložení a zavržení veškeré povrchnosti. Nikdo, ať už věřící nebo nevěřící, nechce být znám jako povrchní člověk, tak proč se tolik lidí chytá do této pasti? Zčásti proto, že povrchnost nám dává pocit bezpečí, důležitosti a úspěšnosti. Někdy se v očích těch, které máme rádi a které uznáváme, snažíme vypadat lépe, protože si myslíme, že nás budou mít také rádi a uznávat nás. Problém je, že víme (stejně jako Bůh), kdo se za těmito maskami a inscenacemi skutečně skrývá. Lidé nás mohou mít rádi, ale vlastně to nejsme skutečně my.
Nejjistější cestou k pokoji, lásce, smysluplnosti a svobodě je upřímnost, ne povrchnost.
4. Poslouchejte Boha na veřejnosti i v soukromí.
Poslouchejte . . . v upřímnosti srdce jako Krista, ne jen naoko, jako ti, kdo se chtějí zalíbit lidem (Efeským 6:5–6, Koloským 3:22)
Tato výzva je skutečně poučná: „ne jen naoko, jako ti, kdo se chtějí zalíbit lidem“ Jinými slovy, ne jen když nás pozorují druzí lidé. Zejména ti lidé, po jejichž chvále a uznání toužíme. Tento bod se překrývá s předchozím, ale zdůrazňuje rozdíl mezi naším chováním na veřejnosti a v soukromí – jací jsme o samotě. Jedním z nejjistějších způsobů, jak ztratit svou duši, je využívat Boha pouze k získání pozornosti a pochvaly od druhých lidí.
„Dávejte si pozor, abyste nekonali svou spravedlnost před lidmi, jim na odiv,“ varuje Ježíš, „jinak nemáte odměnu u svého Otce, který je v nebesích“ (Matouš 6:1). Říká, že pokrytci na sebe strhávají pozornost, když dávají potřebným, když se modlí nebo se postí, „aby je lidé pochválili.“ Následující slova se vyznačují káravou přísností: „Amen, pravím vám: Mají už svou odměnu“ (Matouš 6:2). Ti, kdo se snaží zalíbit lidem, mohou na této zemi zakoušet dočasné potěšení, když je chválí druzí, ale pokud žijí jenom pro toto uznání, bude to vše, co kdy budou mít. O trochu víc pracovních vyznamenání, pochval od přátel, „lajků“ na sociálních sítích, úsměvů a plácání po zádech – ale nakonec všechno ztratí.
Abychom se zbavili touhy zalíbit se lidem, musíme si uvědomovat povrchní, krátkozraký a v konečném důsledku bezcenný užitek, který z ní plyne. Musíme se nadchnout pro ohromnou, věčnou a neustále rostoucí odměnu za následování Boha, ať nás druzí vidí, nebo ne.
5. Usilujte o odměnu od Boha.
Cokoli děláte, dělejte z duše jako Pánu, a ne lidem. Vždyť víte, že od Pána dostanete za odměnu dědictví (Koloským 3:23–24; Efeským 6:8).
Ti, kdo se chtějí zalíbit lidem, mohou zakoušet potěšení plynoucí ze světské chvály, ale pouze za cenu nebeské odměny. Když upřednostníme lidskou slávu před Boží slávou, ukazuje to, čemu jsme uvěřili. Uvěřili jsme hrozné lži, že nepatrná chvála od lidí přináší větší potěšení než svatební hostina, která na nás čeká (Zjevení 19:9). Ježíš nás varuje před pokryteckou snahou zalíbit se lidem a povzbuzuje nás:
Ale když ty dáváš almužnu [nebo se modlíš, postíš se nebo prokazuješ laskavost člověku], ať tvá levice nepozná, co činí pravice, aby tvá almužna zůstala skrytá. A tvůj Otec, který vidí v skrytu, ti odplatí zjevně (Matouš 6:3–4)
Hodnota této odměny se nedá s ničím srovnat. Těm, kdo se mu chtějí líbit, Bůh neodpírá žádný dar nebo potěšení. „On neušetřil vlastního Syna, ale za nás za všecky ho vydal. Jak by nám spolu s ním nedaroval všechno?“ (Římanům 8:32). Ať už v onom přicházejícím světě, který pro nás Bůh připravil, dostaneme nebo zakusíme cokoli, žádná jiná odměna, úspěch nebo uznání nám nemůže přinést víc štěstí (Žalm 16:11). Když toužíme po chvále a uznání od lidí, snažíme se získat to, co můžeme dostat jenom od Boha.
Těšte Boha, milujte lidi
Líbit se Bohu neznamená pohrdat lidmi. Sám Boží Syn „nepřišel, aby si nechal posloužit, ale aby posloužil a dal svůj život jako výkupné za mnohé“ (Marek 10:45). Druhé lidi a jejich zájmy považoval za důležitější než své vlastní zájmy (Filipským 2:3–5). Jen si to představte! Prohlásil: „Podle toho všichni poznají, že jste moji učedníci, budete-li mít lásku jedni k druhým“ (Jan 13:35). Líbit se Bohu nás nezbavuje povinnosti neúnavně a obětavě milovat druhé lidi. Ale oprošťuje nás od omezující potřeby po jejich uznání a strachu z jejich odmítnutí.
Těšte tedy Boha a milujte lidi – stejně jako Kristus. „Žádný voják ve službě se nezaplétá do záležitostí každodenního života,“ nestará se o to, jestli ho lidé budou přijímat a jak na něho budou vzpomínat, „aby se zalíbil tomu, kdo ho na vojnu najal“ (2. Timoteovi 2:4). Vše, co děláte, dělejte s ohledem na to, že milující, bdělý a bázeň vzbuzující Bůh vše vidí. Pokud se naučíme jásat před ním s chvěním (Žalm 2:11), pokušení zalíbit se lidem bude stále menší a slabší.
Autor: Marshall Segal
Tento článek vám přinášíme ve spolupráci s DesiringGod.
Nejnovější komentáře