Netypický „fundamentalista“

Vzestup liberalismu

V první polovině dvacátého století zažila církev rapidní nárůst náboženského liberalismu. Ten byl ve své podstatě následkem osvícenství a modernismu a začal se šířit kvůli touze zpřístupnit křesťanství modernímu světu, který se čím dál více vyznačoval vědeckým pokrokem. Cílem náboženských liberálů bylo prezentovat křesťanství v novém světle, a to jako křesťanství oproštěné od pozůstatků primitivních pověr a jiných mýtů, které by pro moderního člověka, jež začal žít v době „elektřiny a rozumu“, mohly představovat jakousi překážku k přijetí víry. Tento pokus se však zakládal na nepatřičném vyvýšení lidského rozumu. Lidský rozum byl postaven jako soudce nad Boží zjevení a církevní dogmata. Boží Slovo tak ztratilo své právoplatné, autoritativní místo.

Právě z tohoto intelektuálního podhoubí vzešly tzv. „vyšší“ kritické metody, Bultmanova „demytologizace“ Nového zákona a obecně všechny snahy, pokoušející se oddělit historicitu a exklusivitu Novozákonní zvěsti od jejího morálního a etického učení. Tyto postoje vedly k systematickému odmítnutí klíčových křesťanských doktrín, jako je Kristovo narození z panny, jeho zástupná oběť, tělesné vzkříšení a Božství či neomylnost Písem.

Proti tomuto fenoménu vzniklo hnutí, které se oproti liberalismu snažilo zdůraznit důležitost klíčových, historicky vyznávaných doktrín, jakožto fundamentů křesťanského náboženství. Zastánci tohoto hnutí začali být časem označováni jako „fundamentalisté.“ A ačkoliv se mnozí z nich mohli z počátku vykázat vysokým akademickým vzděláním, samotné hnutí se postupem času začalo čím dál více vyznačovat anti-intelektualismem. V mnohém ohledu to lze přičíst neúměrné reakci na akademičnost liberalismu. Mnoho fundamentalistů spatřovalo nepopiratelnou spojitost mezi liberalismem a vyšším akademickým vzděláním. Proto se také vůči němu fundamentalisté čím dál více vyhraňovali. To však do značné míry určilo jejich stoupence. Ve velké míře se jednalo o upřímné, pietisticky smýšlející věřící, kteří chtěli zachovat víru „jednou provždy svěřenou svatým“ (Jd 3), aniž by museli vést doktrinální války na akademické půdě. Jinými slovy, na jedné straně se liberálové snažili ignorovat nadpřirozenou povahu novozákonní zvěsti s cílem přizpůsobit křesťanství vědeckým pokrokům své doby, zatímco na straně druhé se mnoho fundamentalistů stavělo k poznatkům vědy (a vyšším kritickým metodám) zády s touhou zachovat nadpřirozenou povahu křesťanství a z ní vyplývající dogmata.

Netypický „fundamentalista“: J. Gresham Machen

Z tohoto pravidla však existovali určité výjimky, které nelze řadit ani do jednoho z výše uvedených táborů. Jednou z nich je John Gresham Machen (1881-1937). J. G. Machen je považován za jednoho z nejdůležitějších teologů dvacátého století. Byl hlavním zakladatelem Westminsterského teologického semináře ve Filadelfii i presbyteriánské denominace Orthodox Presbyterian Church. Je známý jako teolog, který ve světle liberalismu usilovně obhajoval základy (tj. fundamenty) křesťanské víry, ale také jako člověk mimořádného intelektu a akademického věhlasu. Jeho život a akademická kariéra se však od lidí tradičně označovaných za „fundamentalisty“ značně liší.

Machen se narodil v Marylandu 28. června 1881 do intelektuálně založené rodiny. Jeho otec Arhtur vystudoval právo na Harvardu. Později se stal jedním z nejlepších právníků v Marylandu. Mimo to, že ovládal několik jazyků, měl také velkou zálibu v antické literatuře a novozákonní řečtině. Machenova matka Marie se o literaturu a obzvláště o poezii také hluboce zajímala. Od malička vzdělávala své děti v Bibli a Westminsterském katechismu. Po celý Machenův život udržovala se svým synem, který se nikdy neoženil, vřelou korespondenci. Stejně tak Machenovi bratři, Tom a Arthur, byli ovlivněni erudicí svých rodičů a stali se úspěšnými ve svých vlastních oborech (v právu a architektuře).

Machen pokračoval ve studiích na John Hopkins University. Vystudoval klasickou literaturu a tím prohloubil svůj zájem o antiku. Studia na Hopkinsnově univerzitě vybudovala v Machenovi silnou sympatii k modernímu, vědeckému vzdělání. Poté, co odpromoval (s červeným diplomem), na čas zkusil pracovat jako bankéř, nicméně zanedlouho se navzdory počáteční nechuti přihlásil na Princetonský teologický seminář.

Nechuť stát se studentem teologie byla z velké část zapříčiněna láskou k zábavě a aktivitám, kterým se jako student teologie nemohl již dále věnovat tak často, jak by si přál. Rád například chodil na zápasy amerického fotbalu, rád bruslil nebo hrál tenis. Také s oblibou hrál karty a dokonce tancoval! Nejistotu v Machenovi vzbuzoval také neklid, který zakoušel při pomyšlení, že zbytek svého života stráví ve službě církevní organizaci. Byla to sice životní dráha, kterou jeho nábožensky smýšlející rodina považovala za uznání hodnou, přesto se však po ní ještě nikdo z jeho příbuzných nevydal. Ač vysoce ceněna, nebyla na první pohled zdaleka tak atraktivní jako jiné akademické sféry. Machen během studia teologie nabral dojmu, že zeitgeist amerického protestantismu je postižen anti-intelektualismem a nevědeckým přístupem. Svá studia na Princetonu však v roce 1905 úspěšně dokončil a odjel do Německa, kde ve studiu pokračoval (1905-1906).

V Německu Machena uchvátil profesor teologie, Wilhelm Herrmann, který sám byl žákem známého Albrechta Rischla. Machen na prof. Herrmannovi pozoroval upřímnou oddanost Kristu, a tím se mu liberalismus zdál ještě lákavější. V německém protestantismu konečně nalezl kombinaci vědeckého přístupu a náboženství. Také v německé společnosti, na rozdíl od té americké, hrálo náboženské akademické studium důležitou roli. Machena tedy na jednu stranu přitahovalo toto spojení náboženství a vědy, které liberalismus nabízel, na druhou stranu si však uvědomoval, že liberalismus je s tradiční, protestantskou vírou neslučitelný. Vnitřní boje a myšlenkové procesy jsou zjevné i v korespondenci, kterou vedl se svou matkou. Zde nalézáme vnitřní zápas mezi vyšší kritikou a vědeckou „objektivitou“, kterou liberalismus sliboval, a Machenovým vědomím toho, že liberalismus vychází z naturalistických předpokladů založených na nevíře v nadpřirozeno (tedy například v zázraky). Přes to všechno Machen neodjel z Německa s podkopanou vírou. Odjel s vizí rigorózního křesťanského bádání, které poslouží k obraně historického protestantského křesťanství. Byl přesvědčen, že křesťané by měli pěstovat vědu s nadšením těch nejlepších humanistů a s vědomím, že cílem takového studia je hlubší oddání se službě Bohu a odhodlanější obhajoba křesťanské pravdy.

Křesťanství a liberalismus

Po svém návratu do Ameriky se Machen zcela oddal vizi křesťanského akademika a začal vyučovat na Princetonském semináři. V následujících letech napsal díla, díky nimž vstoupil ve známost jako perspektivní badatel. Proslavila jej zejména jeho učebnice řečtiny New Testament Greek for Beginners (která se dodnes používá). Pod vlivem starší princetonské teologie byl Machen čím dál více přesvědčen o neoddělitelnosti teologie Nového zákona od historické věrohodnosti těchto spisů. Svou akademickou činnost zaměřil na studium otázek jako je Kristovo narození z panny, jeho tělesné vzkříšení či vztah mezi Kristem a apoštolem Pavlem. Své pohledy pečlivě formuloval ve stěžejních dílech Origin of Paul’s Religion (Původ Pavlova náboženství, 1921) a později ve svém magnum opus The Virgin Birth of Christ (Kristovo narození z panny, 1930), v nichž odpovídá na liberální teologii, která chtěla zachovat etické a morální části Ježíšova učení, ale oddělit je od ostatních pravd Božího zjeveného Slova. Jeho pravděpodobně nejznámějším dílem se stala kniha Christiniaty and Liberalism (Křesťanství a liberalismus), která vznikla z přednášek v roce 1923. Machen v ní hájí historicitu a neoddělitelnost křesťanských dogmat od samotného křesťanství. Poukazuje na to, že nelze si nechat jen morální a etické hodnoty křesťanství a přitom odmítnout jeho doktrinální obsah.

Z důkazů jasně vyplývá, že křesťanské hnutí nebylo na svém počátku pouze životním stylem v moderním slova smyslu, jednalo se o život založený na zvěsti. Nezakládal se na pocitu, programu, ale na faktu. Jinými slovy byl založen na doktríně.[1]

Machen například demonstruje nerozlučnost doktrinálního obsahu od křesťanského života na postojích apoštola Pavla. Poukazuje na fakt, že Pavel, jakožto představitel raného křesťanství, jehož spisy jsou pokládány za autentické i těmi nejpřísnějšími liberály, vždy zakládá svou náboženskou zkušenost na předchozím přijetí doktrinálního obsahu křesťanské zvěsti:

Výčet skutečností je historie, výčet skutečností s vysvětlením jejich významu to je doktrína. „Trpěl pod Pontským Pilátem, byl ukřižován a pohřben“ – to je historie. „zamiloval si mne a vydal sebe samého za mne“ – to je doktrína. Tak vypadalo křesťanství prvotní církve.[2]

Dále Machen poukazuje na skutečnost, že apoštol Pavel nebyl žádný náboženský diktátor. Uměl být velmi tolerantní i k těm, kteří nebyli součást jeho „teologické“ skupinky a dokonce kázali evangelium z řevnivosti. Avšak jen dokud kázali pravé evangelium. Pokud přišlo na ty, kteří vyučovali, byť i nepatrně, převrácené evangelium (jako judaité v Galacii), byl Pavel naprosto netolerantní a ty, kdo je hlásali, proklel.

Machen si moc dobře uvědomoval, že liberální teologie jeho doby není nic jiného než překroucení evangelia. Proto se také nebál poukazovat na rozdíly mezi křesťanstvím a liberalismem velice jasně: „I přesto, že moderní liberalismus používá tradiční křesťanskou terminologii, musíme pochopit, že se od křesťanství nejenom liší, ale dokonce se jedná o úplně jiné náboženství.“[3] K tomuto závěru, který se zprvu může jevit dosti přísně či úzkoprse, dochází Machen na základě důkladného porovnání historického křesťanství a moderního liberalismu. J. G. Machen byl ve své době jedním z mála akademiků, kteří byli ochotni poukázat na to, co bylo všem zřejmé. To mu na jedné straně vyneslo nálepku rozmrzelého fundamentalisty, na druhé straně však díky této knize získal velkou popularitu, a to především mezi fundamentalisty. Právě kvůli této popularitě jej mnozí odpůrci začali označovat za „mistra fundamentalismu“. Všechny možné konzervativní instituce jej zvaly, aby u nich přednášel. Machen však nepřijímal pozvánky tam, kde se vyučoval dispenzacionalismus (a premilenialismus), který považoval za vážný teologický omyl. Jednalo se opravdu o velmi netypického „fundamentalistu“.

Akademická práce, která boří celé říše …

Odkaz, který nám J. G. Machen zanechal, září jako ukázkový příklad spojení akademičnosti se srdcem zapáleným pro Boží pravdu. Machen věděl, že liberalismus podkopává pravdu křesťanství, a že se tedy jedná o hnutí, proti němuž je třeba bojovat. Na druhou stranu si plně uvědomoval, že opustit kvůli liberalismu akademickou půdu není v žádném případě cesta vpřed, nýbrž vzad. Silně zdůrazňoval potřebu působení v intelektuálních sférách kultury. Měl bezprostřední zkušenost z Německa, kde debaty na akademické půdě zásadně ovlivňovaly širší společensko-kulturní dění. I proto byl neochvějně přesvědčen, že akademické problémy mají ve výsledku obrovský praktický dopad:

Můžeme kázat s opravdovým zápalem reformátora, a přesto někoho získat jen tu a tam. Avšak to, co je dnes akademickou spekulací, uvede zítra do pohybu celou armádu a pozítří zboří celé říše.[4]

Machen tak zůstává příkladem pro ty, kteří chtějí bojovat za „fundamenty“ křesťanské víry v dnešní společnosti, která se vyznačuje morálně a ideologicky komplikovaným klimatem, a zároveň se stává čím dál tím méně intelektuálně tolerantní. Zůstává příkladem člověka oddaného pravdě nejen myslí, ale i srdcem, který si uvědomoval, že doktríny mají věčné následky. Kéž by se i v nadcházející generaci našlo mnoho takových „netypických“ fundamentalistů připravených „bořit říše“ intelektuálně poctivou akademickou prací, při níž nezapomenou na Boží slávu.

Autor: Mojmír Adámek

[1] John Gresham Machen and Carl Trueman. Christianity and Liberalism, New Ed. (Grand Rapids, Mich: Eerdmans, 2009), 18.

[2] Ibid, 25.

[3] Ibid, 6.

[4] J. G. Machen, “Christianity and Culture,” quoted in George Marsden, “Understanding Fundamentalism and Evangelicalism.” (Grand Rapids, Mich: Eerdmans, 1990), 199.