Příběh o ztrátách Adonirama Judsona chytá za srdce. Když už to vypadá, že ho nic horšího potkat nemůže a že ani více nedokáže snést, přichází další těžkost. Byl by to skutečně srdcervoucí příběh, kdybychom na něj nenahlíželi z Boží historické perspektivy. Ze semínka, které tisíckrát zemřelo, nakonec v Myanmaru (kdysi Barmě) vzešlo zázračné hnutí pro Krista.
Když Adoniram Judson v červenci 1813 připlul do Barmy, bylo to nehostinné a zcela nezasažené místo. Několik měsíců předtím mu William Carey při setkání v Indii radil, aby tam nejezdil. Kdyby ho poslechl, byla by dnes tato země patrně zcela uzavřená – sužovala by ji krutá anarchie, vedla by krutou válku se Siamem, podnikala nepřátelské útoky, neustále by v ní docházelo k povstáním a netolerovala by jiná náboženství. Všichni předchozí misionáři zahynuli nebo zemi opustili.
Ale Judson se tam vydal i se svou 23letou manželkou, s níž byl sezdaný 17 měsíců. Bylo mu 24 let a v zemi pracoval dalších 38 let, dokud ve svých 61 letech nezemřel. Domů do Nové Anglie se podíval až po 33 letech. Zaplatil nesmírnou cenu. Byl jako semínko, které sice padne na zem, ale vždy znovu a znovu zemře.
Neobvyklá žádost
V říjnu roku 1808 Judson nastoupil na Andover Seminary v Newtonu ve státě Massachusetts a 2. prosince se plně odevzdal Bohu. Andover spalovala touha po šíření evangelia. 28. června roku 1810 se Judson a další nabídli k misijní službě na Východě. Tentýž den poznal Ann Hasseltinovou a zamiloval se do ní. Po měsíci známosti vyjádřil svůj záměr ucházet se o její ruku a jejímu otci napsal tento dopis:
Musím se nyní zeptat, zdali můžete dát souhlas k odloučení se svou dcerou od začátku příštího jara a na tomto světě se s ní již nikdy neshledat; zdali můžete dát souhlas k jejímu odjezdu a k tomu, že bude podrobena těžkostem a utrpením života misionáře; zdali můžete dát souhlas k tomu, že bude vystavena nebezpečím oceánu, smrtícímu vlivu jižního podnebí Indie; všem druhům nedostatku a bídy; ponížení, pohaně, pronásledování a možná i násilné smrti. Můžete k tomu všemu dát svůj souhlas kvůli tomu, kdo opustil svůj nebeský domov a zemřel za ni i za vás, kvůli nesmrtelným duším, jež jdou do zahynutí, kvůli Siónu a slávě Boží? Můžete k tomu všemu dát svůj souhlas s nadějí, že se se svou dcerou znovu brzy shledáte ve světě slávy, kde její koruna spravedlnosti bude zářit chválami ke slávě jejího Spasitele, chválami z úst pohanů, kteří byli zachráněni od věčných běd a zoufalství díky jejímu úsilí? (Nepromarni svůj život, s. 147–148).
Její otec překvapivě nechal rozhodnutí na ní. Adoniram a Ann se vzali 5. února roku 1812 a o čtrnáct dní později vypluli do Indie v doprovodu dalších dvou párů a dvou svobodných mužů, a to na dvou lodích pro případ, že by se jedna potopila. Po krátkém pobytu v Indii se Adorinam s Ann rozhodli pro riskantní podnik v novém prostředí. 13. července 1813 dorazili do Rangúnu v Barmě.
Dlouhá a útrpná žeň
V Barmě začal celoživotní boj s podnebím, v němž teploty dosahovaly 42 stupňů, s cholerou, malárií, úplavicí a dalšími neznámými těžkostmi, které si vyžádaly život nejen Ann, ale i Adoniramovy druhé manželky a sedmi z jeho třinácti dětí, k tomu umírali další a další spolupracovníci.
Navzdory všem nemocem a těžkostem si Judson osvojil jazyk, přeložil Bibli a evangelizoval na ulicích. Šest let poté, co on a Ann dorazili, pokřtili prvního věřícího, Maung Naua. Zasévání trvalo dlouho a bylo náročné, ale žeň byla ještě těžší a trvala roky. Ale v roce 1831, devatenáct let po jejich příjezdu, se situace v zemi změnila. Judson napsal:
Duch hledání… se šíří všude, po celé zemi. [Rozdali jsme] skoro 10 000 letáků, a to jen těm, kteří si je vyžádali. V domě se ohlásilo asi 6000 lidí. Někteří přicházejí od siamských a čínských hranic, cesta odtud trvá dva až tři měsíce. Říkají: „Pane, slyšeli jsme, že existuje věčné peklo. Bojíme se ho. Dejte nám nějaký text, který nám řekne, jak mu uniknout.“ Jiní přicházejí od hranic Kathaje, 100 mil severně od Avy: „Pane, viděli jsme spisy, které hovoří o věčném Bohu. Vy tyto spisy rozdáváte? Pokud ano, dejte nám aspoň jeden, abychom poznali pravdu dřív, než zemřeme.“ Někteří přicházejí z vnitrozemí, kde není jméno Ježíše Krista až tak známé: „Vy jste muž Ježíše Krista? Dejte nám spis, který pojednává o Ježíši Kristu” (To the Golden Shore, s. 398–399)
Ale v období mezi prvním obráceným v roce 1819 a vylitím Boží moci v roce 1831 mnoho vytrpěl.
Uvězněn a osamocen
V roce 1823 se Adoniram a Ann přestěhovali z Rangúnu do hlavního města Avy, což znamenalo urazit 450 kilometrů do vnitrozemí podél řeky Iravádí. Bylo nebezpečné pobývat tak blízko krutému vladaři. V květnu příštího roku připlula k Ragúnu britská flotila a bombardovala přístav. Všichni cizinci ze Západu byli okamžitě považováni za špiony, a tak byl i Adoniram odvlečen ze svého domu. 8. června roku 1824 byl uvězněn. Vězni měli nohy v okovech a v noci jim mezi ně provlékali dlouhou bambusovou tyč a zdvihali je do takové výšky, dokud se nedotýkali země pouze svými rameny a hlavou.
Ann tou dobou byla těhotná, přesto každý den urazila více než 3 kilometry, aby svědčila, že Judson není špion, a žádala o jeho propuštění. 4. listopadu 1825 byl znenadání propuštěn. Vláda ho potřebovala v jednání s Británií jako tlumočníka. Dlouhé utrpení skončilo – sedmnáct měsíců ve vězení na pokraji smrti, během nichž pro něj manželka s dítětem podstupovala oběť, aby se o něj starala, jak nejlépe mohla. Annino zdraví bylo podlomené. O jedenáct měsíců později, 24. října 1826, zemřela. A šest měsíců nato zemřela i jejich dcera.
„Nenalézám ho“
Tyto ztráty se značně podepsaly na Judsonově duševním stavu. Jeho mysl zachvátily pochybnosti a kladl si otázku, zda se nestal misionářem kvůli své ctižádosti a slávě, a ne z pokory a obětavé lásky. Začal číst katolické mystiky jako Madame Guyon, Fénelona a Tomáše Kempenského, který ho přiměl k askezi a osamělosti a jistým formám usmrcování sebe sama. Upustil od práce na překladu Starého zákona, jeho životního díla, a stahoval se stále více a více do ústraní před lidmi a před „čímkoli, co by ho mohlo vést k pýše a co by podněcovalo jeho žádosti“ (To the Golden Shore, s. 387).
Vedle své chatrče si vykopal hrob a sedával před ním, aby rozjímal nad postupným rozkladem lidského těla. Na čtyřicet dní se uchýlil do džungle plné tygrů, a to úplně sám. V jednom dopise vyjádřil svou naprostou duchovní opuštěnost. „Bůh je pro mě Velkou Neznámou. Věřím v něj, ale nenalézám ho“ (To the Golden Shore, s. 391).
8. května 1829 zemřel ve věku 35 let jeho bratr Elnathan. To byl paradoxně zlomový moment v Judsonově zotavení, protože z dobrého důvodu věřil, že bratr, kterého před sedmnácti lety opouštěl jako nevěřícího, zemřel ve víře. Celý rok 1830 se Adoniram dostával ze tmy.
Dokončená Bible a nová manželka
Zpočátku a obzvlášť v klíčových životních obdobích stál v popředí Judsonova misijního snažení překlad Bible. V těchto letech duchovní obnovy, v nichž neměl manželku ani děti, se zavřel v malé místnosti, kterou zhotovil za účelem vynaložit všechno své úsilí na zlepšení novozákonního překladu a pokračování starozákonního. Na konci roku 1832 bylo vytisknuto tři tisíce kopií celého Nového zákona. Starý zákon dokončil 31. ledna 1834.
Když byl dokončen první překlad celé Bible do barmštiny, zdálo se, že Bohu se tato snaha líbila a dal Judsonovi novou manželku. Tři roky předtím zemřel v Barmě misionář George Boardman. Jeho vdova Sarah zůstala v Barmě a podnikala cesty do vnitrozemí i se svým malým synem Georgem, čímž si získala věhlas. V únoru roku 1834 Judson obdržel od Sarah dopis. 1. dubna se přestěhoval z Moulmeinu do města Tavoy, aby se jí dvořil. Ke sňatku došlo 10. dubna.
Bylo to jedno z nejšťastnějších období, které v Barmě prožíval. Přesto se neobešlo bez bolesti a trvalo jen něco málo přes deset let. Když Sarah v průběhu jedenácti let porodila osmé dítě, onemocněla tak vážně, že se rodina rozhodla cestovat do Ameriky s nadějí, že jí prospěje mořský vzduch. Tou dobou už to bylo 33 let, co byl Judson naposledy v Americe, a k návratu ho přiměl stav jeho manželky. V září 1845, když proplouvali kolem cípu Afriky, Sarah zemřela. Loď zakotvila na ostrově Svatá Helena a zůstala zde dost dlouho na to, aby rodina stihla vykopat hrob a pohřbít manželku a matku.
Tentokrát Adoniram nepropadl hluboké depresi jako posledně. Pořád měl děti. Ale co je důležitější, jeho utrpení ho přiměla nevkládat přílišnou naději v tento svět. Učil se, jak nenávidět svůj pozemský život bez hořkosti nebo deprese (Jan 12:25). Nyní měl jedinou touhu: vrátit se do Barmy a zasvětit jí svůj život.
Málokdo zemřel tak těžkou smrtí
Judsonův pobyt ve Státech nešel podle plánu. K údivu všech se zamiloval potřetí, tentokrát do Emily Chubbuckové, a 2. června 1846 se vzali. Jí bylo 29, jemu 57. Byla slavnou spisovatelkou, přesto se své slávy a kariéry vzdala, aby odešla do Barmy s Judsonem. Dorazili v listopadu roku 1846. A Bůh jim dopřál čtyři nejšťastnější léta jejich životů.
Adoniram a Emily měli jedno dítě. Okolnosti se vyvíjely dobře, ale pak se znovu a naposledy ozvala stará Adoniramova nemoc. Jedinou nadějí bylo poslat těžce nemocného Judsona na plavbu. 3. dubna 1850 Adonirama naložili na loď The Aristide Marie směřující na Mauricius. Staral se o něho přítel Thomas Ranney. Čas od času se probudil kvůli strašlivé bolesti, po níž následovalo zvracení. Jedna z jeho posledních vět zněla: „Jak málo je těch… kteří umírají tak těžkou smrtí!“ (To the Golden Shore, s. 504).
12. dubna 1850, v pátek odpoledne, Adoniram Judson při plavbě na moři zemřel – daleko od své rodiny i barmské církve. Ten večer loď zůstala stát. „Posádka se v tichosti shromáždila. Nezazněly žádné modlitby… Kapitán vydal rozkaz. Rakev sklouzla po levoboku lodi a zmizela v temné noci“ (To the Golden Shore, s. 505).
O deset dní později porodila Emily jejich druhé dítě. Při porodu však zemřelo. Čtyři měsíce nato se dozvěděla, že zemřel její muž. V lednu se vrátila do Nové Anglie a o tři roky později ve svých 37 letech zemřela.
Ovoce mrtvého semínka
Judsonův život byl jako pšeničné zrno, které padlo do země Myanmaru a zemřelo – znovu a znovu (Jan 12:24). Utrpení bylo obrovské. Ale obrovský byl i užitek. Na přelomu druhého a třetího tisíciletí Patrick Johnstone odhadl, že baptistická konvence v Myanmaru (nové jméno Barmy) čítá 3 700 sborů s 617 781 členy a 1 900 000 spolupracovníky — to všechno je ovoce onoho mrtvého semínka.
Kromě Judsona se pochopitelně objevili i další lidé – v průběhu času jich byly celé stovky. I oni přišli, aby obětovali svůj život. Mnoho z nich zemřelo v mladším věku než Judson. Ale všichni měli tentýž cíl. Úžasné ovoce, které dnes pozorujeme v Myanmaru, má svůj základ v půdě zkypřené utrpením a smrtí mnoha misionářů – obzvlášť pak Adonirama Judsona.
Autor: John Piper
Tento článek vznikl ve spolupráci s DesiringGod.
Nejnovější komentáře