Pět falešných dichotomií
Čemu dáváte přednost: výkladovému stylu kázání, anebo kázání na aktuální témata? Přesně to je příklad falešné dichotomie [tj. rozdělení celku do dvou vzájemně se nepřekrývajících částí, pozn. překl.], logicky chybné úvahy. Falešné dichotomie totiž vycházejí z předpokladu, že neexistují alternativy a není možné kvality takzvaných protikladů zkombinovat.
Falešná dichotomie je jednou z metod, kterou Satan používá ke svedení kazatelů. Postaví proti sobě dvě opodstatněné koncepce, které jdou ve skutečnosti ruku v ruce, a obhajováním jedné pravdy začne napadat tu druhou. A pokud návnadu spolkneme, odvede nás ďáblův háček a udice od věrného kázání, a nakonec přijdeme o obě strany pravdy. Existuje pět mýtů ve formě falešných dichotomií, na které se mohou kazatelé nechat nachytat.
Mýtus č. 1: Kazatelé musí buď přednášet exegezi, anebo sbor motivovat.
Kazatel přednášející exegezi je v podstatě živou verzí biblického komentáře. Za každou cenu se vyhýbá subjektivním výkladům a jeho kázání má být čistým Božím slovem. V důsledku toho ke svým posluchačům málokdy promlouvá od srdce k srdci, a oni pak odcházejí se spoustou vědomostí a s chřadnoucí duší.
Ty, kdo mají sklon spíše k motivačnímu stylu kázání, zmíněný jalový přístup uráží, a tak se nepokoušejí posluchače poučit, nýbrž je skrze přesvědčování k činům nebo k účasti na programech proměnit. A přestože se takový kazatel snaží svá kázání ozdobit biblickými verši, zní spíše jako motivační řečník, anebo dokonce jako roztleskávač než jako Boží posel.
Věrný kazatel si ale vezme z každé strany této dichotomie to nejlepší, protože usiluje o to, aby jeho výklad svatých Písem s požehnáním Ducha Svatého hořel jako palivo, které pohání církev ke svatým citům i činům.
Mýtus č. 2: Kazatelé musí buď působit jako duchovní rádci, anebo jako teologové.
Duchovní rádce je otcovská postava, která uděluje svým dětem v Pánu konkrétní rady. Má ústa plná moudrých rad a praktických pouček, ale vysvětlovat vznešené doktríny víry, jako je Trojice, Boží svatost nebo Boží dílo vykoupení, se příliš nenamáhá.
Zato teolog, který si je vědom toho, jak povrchní dokážou křesťané být, když nevědí, čemu vlastně věří, důkladně vysvětluje křesťanskou věrouku zjevenou v Písmech. Nicméně o aplikaci toho moc neřekne a nechává na Duchu Svatém, jak obecné principy Božího slova vztáhne na životy jednotlivců.
V praxi se ale musíme vyhnout oběma těmto extrémům, protože „Všechno Písmo … je užitečné k učení, k usvědčování, k napravování, k výchově ve spravedlnosti (2 Tm 3,16). Věrný kazatel musí upínat zrak ke Kristu, zjevenému v biblickém učení, a nohama pevně stát na zemi, aby dovedl doktríny vztáhnout na potřeby a životy svých posluchačů.
Mýtus č. 3: Kazatelé musí Bibli buď vykládat verš po verši, anebo kázat tematicky.
Další falešná dichotomie vzniká, když trváme na tom, že jediný správný způsob výkladu Písma je vykládat biblickou knihu verš po verši. Smutné je, že kazatel může někdy být svou metodou postupného výkladu svázán tak, že se od ní nikdy neodchýlí ani s cílem promluvit o naléhavých potřebách života sboru.
Ten, kdo káže tematicky, není takto omezen a může si vybrat text, který mu připadá nejvhodnější, pokud jeho kázání zůstane skutečně výkladem Písma. Může ovšem pociťovat tak velikou svobodu, že nakonec nekáže biblicky vyváženým způsobem celou vůli Boží (Sk 20,27), ale stále se vrací ke svým oblíbeným textům a tématům.
Věrní kazatelé minulých dob používali s dobrými výsledky obě metody. Obojí je moudré: postupně kázat na určitou knihu Bible nebo zvolit tematický přístup, je-li potřeba zapotřebí vyučovat na konkrétní téma, udat sboru etický směr nebo mu přinést útěchu.
Mýtus č. 4: Kazatelé musí být buď vypravěči, anebo řečníky za kazatelnou.
Vypravěč chápe, že velkou část Bible tvoří příběhy, a že se lidé dokážou s příběhy ztotožnit a nechají se jimi zasáhnout. Spoléhání na biblické vyprávění a na mimobiblické ilustrace ho však odvádí od jasného formulování doktrinální pravdy.
Zato řečník za kazatelnou sestavuje svá kázání následujícím způsobem: úvod, 2–4 logicky podložená tvrzení či body a závěr. Nejlépe dovede kázat na list Římanům, avšak neví, co si počít s Davidem a Goliášem.
Faktem je, že Bible obsahuje rozmanité literární žánry a styly, kterým musíme své kazatelské metody přizpůsobit. Vypravěč musí pamatovat na to, že hodnotné vyprávění nesmí postrádat skutečný obsah, logiku, srozumitelnost a praktickou aplikaci. Řečník, který nechce svým posluchačům pouze předat informace, zase musí do vysvětlení doktrinální pravdy zapojit tvořivost i představivost. Když kážete na nějaký biblický příběh, je často nejlepší jej převyprávět tak, abyste do něj své posluchače vtáhli a pomohli jim pochopit jeho doktrinální a praktické důsledky. I v kázáních spíše exegetické a teologické povahy jsou však vhodné krátké ilustrace. Cílem každého kázání by však nicméně mělo být vysvětlit určité významné biblické učení a zdůraznit konkrétní aplikace.
Mýtus č. 5: Kazatelé musí buď pronikavě usvědčovat, anebo přitahovat lidi pozitivním přístupem.
První typ kazatele tlačí na svědomí posluchačů, usvědčuje je z viny a hříšného zla a naléhavě připomíná hrůzu Božího soudu. Ví, že než hříšníci přijmou Spasitele, musí nejprve vidět svou velikou nouzi. Je však možné, že z hříchu usvědčuje tak vytrvale, že členové jeho sboru budou žít i po obrácení v područí strachu.
Kazatel, který touží přitahovat pozitivním přístupem, zase věří, že se Bůh oslaví, když se lidé vždycky radují v Pánu. Chce, aby jeho kázání byla pokaždé plná naděje, a to do takové míry, že ji vztahuje i na ty, kteří žijí bez Krista a žádnou naději nemají. Přesvědčuje je, že jsou křesťany, i když jimi ve skutečnosti nejsou. Jeho pozitivní kázání možná přitahuje davy, ale nečiní z nich Kristovy učedníky.
Obě strany této dichotomie však mají do jisté míry pravdu. Věrné kázání pohne lidi k zármutku nad hříchy, povede je k radostnému vysvobození skrze víru v Krista a dovede je k prokazování vděčnosti Bohu skrze poslušnost jeho přikázáním.
Jaké je vaše kázání?
Když nad těmito dichotomiemi uvažujete, které extrémy se vám zdají nejpřitažlivější, a které nejodpudivější? Dejte si pozor, aby vás ďábel nestrhl od jednoho extrému ke druhému. Nevěřte tomu, že se jedná o absolutní dichotomie.
Ať Boží slovo formuje vaše kázání tak, aby bylo věrné Písmu, aktuální pro posluchače, doktrinálně bohaté a plné praktických aplikací. Ať vaše kázání čerpá ze všech částí Písma a je celému Písmu věrné, ať je jako samotné Písmo metodicky i stylově rozmanité. Vždy je však přednášejte se „zapálenou logikou“, jinými slovy, ať je to Boží pravda sdělovaná jasně a s vášní.
Jinak upadnete do léčky některého z mýtů falešných dichotomií a vašemu kázání bude v nějakém ohledu chybět životně důležitá složka či živina nezbytná pro duchovní zdraví vašeho stáda.
Autor: Joel R. Beeke
Nejnovější komentáře