Když jsem poprvé četl evangelia, opakování, které jsem viděl, mě mátlo. Proč se stejnému příběhu věnovat čtyřikrát? Ale právě prostřednictvím tohoto opakování jsem se hluboce zamiloval do Ježíše.

Evangelia mě zvala dál, povzbuzovala mě, abych se Boha ptal, abych byl součástí Jeho příběhu. Požadovala, abych byl k sobě i k Bohu čestný a otevřený. Bylo to něco úplně jiného, než co jsem do té doby zažil.

Dokonce jsem zpochybňoval Stvořitele samotného. Jak mohl něco takového udělat? Jaký Otec by mohl nechat svého Syna, aby byl mučen, pokořován a ukřižován? To, co mě trápilo nejvíce, bylo, když Syn volal ke svému Otci: „Můj Bože, můj Bože, proč jsi mne opustil?“ (Matouš 27:46). A jakou odpověď dostal Syn od Boha Otce? Vůbec žádnou.

Přijatelné ticho

Bibličtí učenci někdy toto „ticho z nebes“ vysvětlují jako Otcovu nutnou reakci, jelikož Syn se ve skutečnosti stal hříchem (2. Korintským 5:21). Neposkvrněný Beránek Boží se stal hříchem za ty, kdo ho zradili a ukřižovali. Stal se hříchem za vás… a za mě.

Tohle bolestivé ticho může také ukazovat na Otcovu nesmírnou bolest z toho, jak jeho Milovaný trpí. Tak nebo tak, je to ticho, které dokážu pochopit a přijmout.

Je ale i jiné ticho, které však přijmout nemohu.

Církev, kterou Západ nezná

Já a moje žena se už více než dvě desítky let věnujeme misijním cestám, díky kterým jsme se tváří v tvář setkali s mnoha z nejhůře pronásledovaných křesťanů naší doby. Tato fáze naší služby začala v Somálsku, na východním pobřeží střední Afriky, v zemi rozbité neustálou občanskou válkou, která začala v roce 1991. Sledovat, jak se národ navzájem požírá, bylo samo o sobě dost strašné; být svědkem pronásledování somálských následovníků Ježíše bylo nesnesitelné.

Somálské statistiky mě nepřestávají šokovat. Když jsme do Somálska v devadesátých letech dorazili, dozvěděli jsme se o asi 150 Kristových následovnících, kteří pocházeli z muslimského prostředí. Když jsme byli ze země o osm let později vyhnáni, jen čtyři z nich byli stále ještě naživu.

Čtyři.

Má upřímnost vůči Bohu Bible mě pronásledovala. Co má člověk dělat, když se vše zdá jako ukřižování, ale nic ani nepřipomíná vzkříšení? Tváří v tvář úmrtnosti mezi somálskými věřícími, která byla vyšší než 97 %, jsem mezi Somálci nemohl říct ani se modlit, že „ten, který je ve vás, je větší než ten, který je ve světě“ (1. list Janův 4:4).

Otázka, kterou jsem měl v srdci, se drala ven: dá se Ježíši opravdu důvěřovat? Je stále ještě Pánem i v těch nejtvrdších místech na světě, v moderních římských říších, které jsou plné tvrdé perzekuce? Nebo se Ježíš omezuje jen na hezky oblečenou, kultivovanou, teologicky netolerantní a budovami a denominacemi definovanou západní církev?

Má žena a já jsme poté strávili řadu dalších let mezi pronásledovanými věřícími, z nichž se většina scházela v domácích církvích, aniž by o nich ostatní věřící věděli, aniž by si jich všímali. Navštívili jsme více než 72 zemí a seděli u nohou více než 600 následovníků Ježíše, kteří žili – a žijí – v prostředí pronásledování, ať už ze strany komunismu, budhismu, hinduismu, islámu nebo čehokoliv jiného.

Tito současní velikáni křesťanské víry nás vedli, vyučovali a ukázali nám Ježíšovu moc. Byli to muži a ženy, mladí a staří, vzdělaní a nevzdělaní, venkovští i městští. Jejich jména jen málokdy zná někdo další než jejich nejbližší společenství. Neblogují, nepíší na twitter ani na facebook. Ale naučili mou ženu a mě, jak následovat Ježíše a jak ho zvěstovat lidem, kteří žijí v prostředí pronásledování. A protože jsme je o to prosili, ukázali nám, jak v období extrémního utrpení nejen přežít, ale i vzkvétat.

V čase, kdy náš svět už příliš dlouho charakterizovalo ukřižování, nám ukázali vzkříšení.

V bývalém Sovětském svazu jsme mluvili se dvěma diákony, kteří byli na tři roky uvězněni v pracovním táboře na Sibiři. Řekli nám, že jednoho dne bylo do tábora přivezeno asi 240 pastorů, kteří odmítli zapřít svou víru.

Tito pastoři dostali skutečně nemožný úkol – měli orat zmrzlou tundru okolo tábora jen klacky a rozbitým nářadím. Každý večer je čekal trest za to, že opět nesplnili svůj nemožný úkol. Svlékli je tedy do spodního prádla a polévali je vědry studené vody. Během tří měsíců všichni z nich zemřeli na různé nemoci – každý z nich byl „věrný až na smrt“ (Zjevení 2:10).

Není zde řeč o dávné minulosti. Tento příběh, stejně jako stovky jemu podobných, se stal během mého života. Další se dějí právě teď. Dnes.

Pronásledování je pro ztroskotance

Asi sedmdesát procent praktikujících křesťanů žije v prostředí pronásledování. Na Západě je pro většinu věřících šokující – dokonce neuvěřitelné – že by následovníci Ježíše mohli vůbec někde čelit skutečnému pronásledování. Ostrým kontrastem oproti tomu je, že více než 90 % křesťanů na Západě nikdy nebude sdílet dobrou zprávu o Ježíši s dalším člověkem. Dokonce ANI JEDNOU.

Nějak se stalo, že „evangelium“, které tak milujeme, se začalo natolik spojovat se zdravím, bohatstvím a prožíváním štěstí, že nenechává žádný prostor pro pronásledování – přinejmenším ne u těch, které Bůh skutečně miluje. Když už vůbec přemýšlíme o pronásledování, myslíme si, že jestliže se s ním v našich životech nesetkáváme, je to proto, že máme výjimečný vztah s Bohem. Není divu, že se za naše pronásledované bratry a sestry tak málo modlíme. Není divu, že nám jen málokdy přijdou na mysl.

Jen velmi vzácně nám kázání říká něco o pronásledované církvi nebo nás v této oblasti nějak vede. Studenti na seminářích mají jen výjimečně kurz na téma, jak se vypořádat s utrpením a pronásledováním. Více se modlíme za naši armádu než za pronásledovanou církev. I když Ježíš řekl, že nás posílá jako „ovce mezi vlky“ (Matouš 10:16), většina studentů na seminářích je připravována pro domáckou, ochočenou službu – zůstávají jako ovce mezi ovcemi.

A jinde na planetě zatím naši věřící bratři a sestry denně žijí v nepřetržitém utrpení a pronásledování a ukazují neuhasitelnou moc vzkříšení. Výsledkem je, že jim jsou odebírány děti. Jsou biti. Jsou uvězňováni. Jsou zabíjeni.

A ticho Západu je něco, co nechápu a nemohu přijmout.

Nepřijatelně zticha

Co je následkem našeho ticha? Ticho zhoršuje utrpení věřících, kteří jsou pronásledovaní. Láme Bohu srdce. Ukazuje, že jsme zapomněli na členy naší věčné rodiny, kteří jsou denně pronásledovaní.

To, co by to mohlo znamenat, je, že je nám to prostě jedno.

Má žena vysvětluje jádro celého problému: „Neexistuje nic jako pronásledovaná církev a svobodná církev. Je jen jediná církev! Je jen jediná církev – jediná církev, která je zároveň svobodná i pronásledovaná.“ Židům 13:3 nádherně zachycuje, k čemu nás Bůh ve světle této reality volá: „Pamatujte na vězně, jako byste byli uvězněni s nimi; na ty, kteří jsou trápeni, jako ti, kteří jsou sami také v těle.“ – nebo, jak říká anglický překlad NIV, „jako kdybyste vy sami trpěli.“

Žádný národ a žádná vláda nevydrží navěky. Když přijde pronásledování na nás, budeme rádi, když se za nás budou ostatní modlit a podporovat nás do stejné míry, jako se za naše trpící bratry a sestry modlíme a jak je podporujeme my dnes?

Někdy je doba mlčet. Ale dnes to tak není.

Tohle je čas, kdy musíme říkat pravdu, pamatovat na druhé a sdílet životní příběhy.

Je čas hovořit o Bohu, sdílet evangelium, zpívat Boží zaslíbení.

Je čas se modlit, volat k Bohu jménem našich bratrů a sester, spoléhat se na Ducha, že se za nás přimlouvá – a že se přimlouvá za ně – když naše slova nestačí.

Je čas být církev – jedna církev, svobodná i pronásledovaná zároveň.

Ano, skutečně je čas na všechno, čas pro každou činnost pod nebem. Vskutku je někdy čas mlčet a někdy čas mluvit.

V tuto chvíli – chvíli, která nám dnes náleží – je čas mluvit.

AutorNik Ripken je předním expertem na pronásledovanou církev. Svůj rozsáhlý průzkum prováděl ve více než sedmdesáti zemích. Je misionářským veteránem, misii se věnuje už více než třicet let (především v severní Africe a na Středním východě). Nik je také autorem knih The Insanity of God a The Insanity of Obedience, podle které vznikl i film stejného názvu.