Jsou v církvi ještě dnes apoštolové?
Zkuste se zeptat průměrného fanouška televizní stanice TBN (Trinity Broadcasting Network je náboženská televizní stanice v USA, kde vystupují kazatelé evangelia prosperity, charismatici, kteří o sobě prohlašují, že mají dar uzdravování a mnoho dalších, kteří pokřivují evangelium, pozn. překl.), mnoho z nich pokládá oblíbené televizní evangelisty Bennyho Hinna a Joela Osteena za apoštoly. Rychlé vyhledávání na Googlu odhalí, že se internet samozvanými apoštoly jen hemží. Učení o Duchu svatém vykládají velmi charismatickým způsobem a nechybí jim duchovní ambice, dokonce se stavějí na roveň nejranějším církevním vedoucím.
Co si o tom všem mají myslet křesťané, kteří věří Bibli? Jsou v církvi ještě dnes „apoštolové“?
Na úvod bychom měli poznamenat, že termínem „apoštolové“ nemíníme jednoduše „vyslanci” v obecném slova smyslu. Hovoříme o jednotlivcích, které ustanovil a zmocnil přímo Ježíš Kristus, aby byli Jeho bezprostředními zástupci na zemi. V tomto smyslu mluvíme o apoštolech s velkým „A“, tedy o lidech, jako je Ježíšových dvanáct učedníků
a apoštol Pavel.
Pavel mluví o tomto druhu apoštolů v listu Efezským 2:20; 3:5; 4:11 a v 1. listu Korintským 12:29–30. Je to důležité proto, že zvláště v Efezským 4 a v 1. Korintským 12–14 Pavel hovoří o apoštolství v kontextu charismatických darů. Pokud skončila éra apoštolů, máme důvod zvažovat možnost, že ostatní charismatické úřady a dary také zanikly. Pokud byli apoštolové jedineční a období, ve kterém sloužili, bylo jedinečné, potom i dary, kterými se doba apoštolů vyznačovala, byly jedinečné.
Tato velmi důležitá otázka se dotýká základů teologického názoru, že charismatické dary byly určeny pouze pro prvotní období církve a ustaly poté, co byl církvi položen základ. V jádru tohoto učení tedy stojí přesvědčení o jedinečnosti apoštolského věku a následném zániku určitých jeho rysů.
Existuje alespoň pět důvodů, proč věříme, že dnes už v církvi apoštolové nejsou a že tomu tak je od té doby, co zemřel apoštol Jan.
- Požadavky, které musí apoštol splnit
Jednoduše řečeno, požadavky, které musí apoštol splnit, znemožňují dnešním křesťanům apoštolský úřad zastávat.
Aby se člověk mohl stát apoštolem, v tom smyslu jak jej definuje Písmo, musí splňovat alespoň tři nezbytné požadavky:
(1) Apoštol musel na vlastní oči vidět vzkříšeného Krista (Skutky 1:22, 10:39–41; 1 K 9:1; 15:7–8);
(2) apoštola musel ustanovit sám Ježíš Kristus (Marek 3:14; Lukáš 6:13; Skutky 24; 10:41; Ga 1:1); a
(3) apoštol musel být schopen potvrdit své poslání a kázání zázračnými skutky (Mt 10:1–2; Skutky 1:5–8; 2:43; 4:33; 5:12; 8:14; 2 K 12:12); Žd 2:3–4).
Také si všimněme, že když jedenáct Ježíšových učedníků vybralo Matěje jako náhradu za Jidáše, vybírali někoho, kdo doprovázel Ježíše po celou dobu jeho služby na zemi (Skutky 1:21–22; 10:39–41).
Na základě těchto požadavků souhlasí mnoho z těch, kteří věří, že se duchovní dary nadále vyskytují i v dnešních sborech, s tím, že dnes již apoštolové v církvi nejsou. Wayne Grudem (který věří v pokračování duchovních darů dodnes) poznamenává ve své Systematické teologii: „Zdá se, že po Pavlovi nebyl ustanoven žádný další apoštol, a protože dnes nikdo nemůže vidět vzkříšeného Krista a tedy splnit jeden z požadavků apoštolství, jistě už dnes žádní apoštolové nejsou“ (s. 911).
- Jedinečnost Pavlova apoštolství
A co apoštol Pavel?
Někteří tvrdí, že pokud byl apoštolem Pavel, i dnes mohou být v církvi apoštolové. Přehlíží ale, že Pavel vnímal své apoštolství jako jedinečné. Pavel vysvětluje v 1. listu Korintským 15:8–9, že jeho situace nebyla normou. Vnímal sám sebe jako anomálii, jediného svého druhu, a veřejně se nazýval „posledním“ a „nejmenším“ z apoštolů. Znovu cituji z Grudema:
S velkou jistotou lze říci, že žádní další apoštolové po Pavlovi nebyli ustanoveni. Když Pavel vyjmenovává, komu se Kristus po vzkříšení ukázal, zdůrazňuje neobvyklý způsob, kterým se ukázal jemu, a spojuje to s výrokem, že to bylo Kristovo úplně poslední zjevení a že Pavel sám je ve skutečnosti „nejmenší z apoštolů a není ani hoden jména apoštol“ (s. 910).
Později dodává:
Někdo může namítnout, že Kristus by se někomu mohl zjevit a ustanovit ho apoštolem. Ale to, že úřad apoštola plní funkci základního kamene církve (Ef 2:20; Zj 21:14), a fakt, že Pavel vidí sebe sama jako posledního, komu se Kristus ukázal a koho ustanovil apoštolem („naposledy ze všech, jako nedochůdčeti“ 1 K 15:8), naznačují, že se to nestane (s. 911, pozn. 9).
Jelikož Pavlovo apoštolství bylo jedinečné, neměli bychom si jej vykládat jako vzor
a očekávat, že se bude opakovat v dnešní církvi.
- Apoštolská autorita a uzavření kánonu
Věříme, že pokud zastáváme názor, že kánon Bible je uzavřen, musíme také tvrdit, že apoštolský úřad nepokračuje.
Pro vysvětlení úzkého propojení mezi apoštoly a sepsáním Bible se obrátíme opět na dr. Grudema:
Novozákonní apoštolové měli v prvotní církvi jedinečný druh autority: Pravomoc mluvit a psát slova, která byla „slovy Boha“ v absolutním slova smyslu. Nevěřit jim a neposlouchat je znamenalo nevěřit Bohu a neposlouchat jeho samotného. Apoštolové měli tedy pravomoc psát slova, která se stala slovy Písma. Již pouze z toho vyplývá, že úřad apoštola byl jedinečný a že bychom neměli očekávat, že pokračuje dodneška, protože dnes již nikdo nemůže přidávat svá slova k Bibli a považovat je za součást slov samotného Boha nebo za součást Písma (s. 905–906).
Židům 1:1–2 naznačuje, že to, co Bůh zjevil ve Starém zákoně, později zjevil ve větší plnosti skrze svého Syna. Nový zákon je tedy Kristovým zjevením jeho církvi. Začíná Kristovou službou na zemi (ve čtyřech evangeliích) a pokračuje epištolami, tedy dopisy, které byly napsány jeho oprávněnými zástupci.
Proto dal Kristus v Janovi 14:26 svým apoštolům plnou moc, aby vedli církev, a zaslíbil jim, že přijde Přímluvce a připomene jim vše, co je Kristus učil. Tedy to, co apoštolové učili církev, bylo vlastně pokračování Ježíšovy služby ze zmocnění Ducha svatého (srov. Ef 3:5–6; 2 Pt 1:20–21). Lidé v prvotní církvi všeobecně přijímali autoritu vyučování apoštolů
a chápali jej stejně právoplatně jako Starý zákon (srov. 1 Te 2:13; 1 K 14:37; Ga 1:9; 2 Pt 3:16).
Znovu citujme z Grudema:
Namísto živých apoštolů, kteří by byli přítomní v církvi, aby ji vyučovali a vedli, máme slova apoštolů v knihách Nového zákona. Tato novozákonní Písma zastávají v dnešní církvi tutéž funkci vyučování a řízení s naprostou autoritou, kterou zastávali sami apoštolové v raném období církve (s. 911).
Nauka o uzavřeném kánonu Bible tudíž do značné míry souvisí s tím, že apoštolové byli jedineční a dnes už mezi námi nejsou. Pokud by v dnešní církvi stále ještě byli apoštolové se stejnou autoritou, jakou měli ti novozákonní, jak bychom mohli s konečnou platností tvrdit, že kánon je uzavřen?
Ale protože v církvi dnes již apoštolové nejsou a protože psané zjevení musí být doprovázeno apoštolskou autoritou a souhlasem, není možné, abychom dnes dostali nové psané zjevení.
Koncepty uzavřeného kánonu a zániku apoštolského úřadu jdou nutně spolu ruku v ruce.
- Zakladatelská role apoštolů
S argumenty uvedenými výše úzce souvisí i to, že apoštolové byli součástí období, kdy byly pokládány základy církve (Ef 2:20). Z této metafory stavby vyplývá, že fáze pokládání základů předchází vybudování zbytku stavby. Je tedy na místě dospět k závěru, že církev dostala apoštoly pro své první období. Podobně Grudem tvrdí následující: „…zdá se, že Božím záměrem v dějinách vykoupení byl dar apoštolů jen pro začátek věku církve (viz Ef 2:20)” (s. 911, pozn. 9).
Tato interpretace „základu“ (jakožto označení pro počáteční období v církevní historii) je podpořena i důkazy od nejranějších církevních otců. Otcové totiž pojednávali o tomto „období základu“ v minulém čase, což naznačuje, že jej chápali jako součást minulosti, nikoliv jako nadále pokračující fenomén.
Ignác (žil pravděpodobně v letech 35–115) ve své Epištole do Magnesie napsal (v minulém čase):
Lidé budou nazváni novým jménem, které jim dá Pán, a budou svatým lidem. Nejprve se to splnilo v Sýrii, protože „v Antiochii byli učedníci poprvé nazváni křesťany,“ když Pavel a Petr pokládali základy církve.
Irenej (130–202) se ve svém díle Proti bludům taktéž vyjadřuje v minulém čase o tom, že Petr a Pavel položili základy církve (v kapitole 3.1.1) a později hovoří
o dvanácti apoštolech jako o „základu o dvanácti pilířích“ (v kapitole 4.21.3).
Tertulián (155–230) ve svém díle Pět knih proti Markionovi (v kapitole 21) upozorňuje na důležitost následování apoštolského učení i v období po smrti apoštolů:
Pravda o víře v Boha byla bezpochyby po apoštolském období poškozena, ale stejně tak je jisté, že v době, kdy apoštolové žili, jejich učení o tomto velikém článku nic neutrpělo. Takže žádné jiné vyučování nemůže být oprávněně přijímáno jako apoštolské, než to, které se dnes hlásá v církvích stojících na apoštolských základech.
Taktéž Lactantius (240–320) ve svém díle Božské základy (v kapitole 4.21) mluví o minulosti, v níž byly položeny základy církve:
Konali mnohé, skoro neuvěřitelné zázraky, protože při svém odchodu je (Kristus) obdařil mocí a silou pro zakládání a potvrzování uspořádání, které nově ohlašovali.
Mohli bychom uvést další příklady od pozdějších církevních otců z éry nikájského koncilu
a po něm. Jan Zlatoústý (Chrysostom) by kupříkladu byl dalším takovým zdrojem (úryvky z jeho Homilií k listu Efezským).
Nejranější církevní otcové, ti, kteří žili v době následující po apoštolské éře, chápali, že dílo apoštolů představovalo jedinečné období „pokládání základů církve“. Hovořili o něm v minulém čase, jako o něčem odděleném od jejich vlastní služby, což ukazuje, že chápali, že apoštolská éra skončila a období zakládání taktéž.
I když zánik apoštolského daru nebo úřadu zcela nedokazuje teologický názor, že skončilo období všech nadpřirozených darů církvi, tento názor to podporuje, a to zvláště v pasážích, jako je 1. Korintským 12:28–30, Efezským 2:20 a 4:11, kde je apoštolství uvedeno v přímé souvislosti s ostatními charismatickými dary a úřady.
- Dějinné svědectví těch, co přišli po apoštolech
V předcházejícím bodě jsme předložili argumenty pro to, že apoštolové byli dáni církvi, aby se stali jejím základem, tedy pouze pro počáteční období (Ef 2:20), a že raná církev rozeznala, že tato fáze byla zakládací a časově omezená a nepokračovala po skončení prvního století.
Ale je důležité jít v argumentaci ještě dále a všimnout si, že nejranější církevní otcové vnímali apoštoly jako jedinečnou skupinu mužů, odlišnou ode všech, kteří přišli po nich.
(A) Ti, kteří přišli po apoštolech, nevnímali sebe nebo své současníky jako apoštoly
Křesťanští vedoucí, kteří přišli po apoštolech, sami sebe nepovažovali za apoštoly, ale za „učedníky apoštolů“ (Epištola Diognetovi, 11, Fragmenty Papiovy, 5; srov. Polykarpova Epištola Filipským, 6, Irenej, Proti bludům 1.10). Sloužili jako starší a diákoni ve sborech, nikoliv jako apoštolové.
Tudíž Klement ve své První epištole Korintským, 42 (sepsané ke konci prvního století), píše následující:
Apoštolové nám kázali evangelium od Ježíše Krista, Ježíš Kristus [jej kázal] od Boha. Bůh poslal Krista a Kristus apoštoly. Obojí tedy proběhlo popořadě, podle Boží vůle. Když apoštolové přijali příkazy, byli zcela utvrzeni vzkříšením našeho Pána Ježíše Krista, zakořeněni v Božím slově
a měli plnou jistotu Ducha svatého, vyšli a vyhlašovali, že Boží království se přiblížilo. A když kázali na venkově a ve městech, ustanovovali prvotiny [své práce] za biskupy a diákony, když se osvědčili Duchem, nad těmi, kdo uvěřili.
(B) Následovníci apoštolů uznávali jedinečnost a autoritu apoštolských listů
Kromě toho a v souladu s naším třetím bodem (výše) se „učení apoštolů“ mělo střežit, vyučovat a poslouchat (srov. Ignácova epištola do Magnesie, 13; Ignácova epištola do Antiochie, 1). „Paměti apoštolů“ tedy považovala raná církev za autoritativní součást kánonu (srov. Irenej, Proti bludům, 2.2.5; Viktorín, Komentář ke Zjevení Svatého Jana, 10.9).
Podobně píše Justin:
A v den nedělní se všichni, co žijí ve městě nebo na venkově, shromáždí na jednom místě a předčítají se paměti apoštolů nebo knihy proroků, tak dlouho, jak to čas dovolí. Když předčítání ustane, předsedající vydává pokyny a vybízí k napodobování těchto dobrých věcí (První Justinova apologie, 67).
Učení a listy apoštolů byly jedinečné, protože je napsali zplnomocnění zástupci samotného Krista.
(C) Následovníci apoštolů chápali éru apoštolů jako jedinečné a neopakovatelné období církevních dějin
Otcové vnímali „časy apoštolů“ jako ohraničenou a neopakovatelnou dobu církevní historie (srov. Augustin, Křesťanská vzdělanost, 3.36.54; Proti manichejci Faustovi, 32.13; O křtu 14.16 a další). Jan Zlatoústý napsal o jedinečnosti společenství v době apoštolů následující:
Rád bych vám dal příklad přátelství. Přátelé, a tím myslím přátele podle Krista, předčí otce
a syny. Ani mi nemluvte o tom, jak se přátelé chovají dnes, protože i tahle dobrá věc, spolu
s mnoha dalšími, už je v nenávratnu. Ale uvažte, jak to bylo v časech apoštolů, a to nemluvím
o vedoucích, ale o obyčejných věřících: „všichni,“ říká, „byli jedné mysli a jednoho srdce a nikdo neříkal o ničem, co měl, že je jeho vlastní… rozdávalo se každému, jak potřeboval“ (Skutky 4:32, 35.) Neříkali „moje“ a „tvoje.“ To je totiž přátelství, že člověk nepovažuje to, co mu patří, za své vlastní, ale bližního, tedy, že jeho majetek patří bližnímu, a že se stará o duši svého přítele tak, jako o svou vlastní, a stejně tak se chová i jeho přítel (Homilie na 1. Tes. 1:8–10).
Jan Zlatoústý se ohlížel zpět na období hluboké náklonnosti mezi věřícími, kterou se apoštolská éra vyznačovala, aby ilustroval rozdíl způsobený nedostatkem lásky, který viděl v církvi své doby. Zároveň je z jeho spisu zřejmé pochopení, že doba apoštolů dávno minula. Můžeme k tomu citovat ještě jednu pasáž:
Vím, že otevřete ústa údivem, když uslyšíte, že máte ve své moci větší dar než je kříšení mrtvých a navracení zraku slepým, když uslyšíte, že můžete dělat totéž, co se dělo v době apoštolů. Zdá se vám to neuvěřitelné. Co je to tedy za dar? Křesťanská láska (Homilie na list Židům 1:6–8).
Mohli bychom uvést další příklady z církevní historie. Celé Eusebiovy Dějiny se zakládají na vývoji dějin církve od „časů apoštolů“ (Dějiny církve, Kniha 8, úvod). V díle O Duchu svatém hovoří Basileios o předchozích vedoucích v dějinách církve (konkrétně o Irenejovi) jako o těch, kdo „žili krátce po době apoštolů“ (29.72). Tertullian mluví o událostech, které nastaly „po období apoštolů“ (Pět knih proti Markionovi, 21).
Závěry z historie
Církevní otcové od nejranějších dob důsledně označovali věk apoštolů (a apoštoly samotné) za jedinečný fenomén. Jejich listy se podle otců vyznačovaly autoritou a jedinečností. Ti, kteří přišli po apoštolech, už za apoštoly považováni nebyli. Stejně tak ani následující období nebyla považována za rovnocenná éře apoštolů.
Proto můžeme uzavřít s Grudemem:
Je pozoruhodné, že žádný velký vedoucí v dějinách církve, Atanáš nebo Augustin, Luther nebo Kalvín, Wesley nebo Whitefield, si nepřivlastnili titul „apoštol“ ani si tak nenechávali říkat. Když si v dnešní době někdo chce přivlastnit titul „apoštola“, okamžitě vyvstává podezření, že jeho motivací je nemístná pýcha a touha vyvyšovat se, spolu s přehnanými ambicemi a touhou po mnohem větší moci, než by měla komukoliv v církvi náležet (Systematická teologie, s. 911).
Závěrečná poznámka
V tomto článku jsme opakovaně citovali práci Wayna Grudema (konkrétně oblíbenou učebnici Systematická teologie). Citovali jsme záměrně právě Grudema ze dvou důvodů: (1) předkládá vynikající argumenty založené na Bibli (oceňujeme vše, co píše, i když ne vždy souhlasíme se závěry, ke kterým dochází); a (2) je dobře známo, že věří, že se charismatické duchovní dary vyskytují i v dnešních sborech. Zároveň je respektovaným teologem v rámci tohoto teologického směru.
Podle nás je významné, že autor, který věří, že se všechny charismatické duchovní dary vyskytují i v dnešních sborech, předkládá tak přesvědčivé argumenty pro zánik apoštolského úřadu a jedinečnost apoštolského věku. To je totiž předpoklad, na kterém stojí paradigma teologů zastávajících názor, že charismatické dary byly určeny pouze pro prvotní období církve a ustaly poté, co byl církvi položen základ.
I když zánik apoštolského daru nebo úřadu zcela nedokazuje teologický názor, že skončilo období všech nadpřirozených darů církvi, přesto tento názor podporuje, a to zvláště v pasážích, jako je 1. Korintským 12:28–30, Efezským 2:20 a 4:11, kde je apoštolství uvedeno v přímé souvislosti s ostatními charismatickými dary a úřady.
Autor: Nathan Busenitz
Nathan slouží jako jeden z pastorů ve sboru Grace Community Church v Sun Valley v Kalifornii a vyučuje teologii a církevní historii na semináři Master’s Seminary.
Nejnovější komentáře