Jednou z nejzhoubnějších tendencí dnešní církve je až fanatická touha po uznání, akademickém přijetí, politickém vlivu, davech posluchačů, osobní popularitě a všemožných dalších znacích společenského postavení a pozemského uznání. Zdá se, že evangelikálové zapomněli, že máme zakázáno připodobňovat se tomuto světu (Ř 12,2). Naše mysl se má upínat k tomu, „co je nahoře, ne na to, co je na zemi“ (Ko 3,2). Nemáme prahnout po poctě, zvláště pak ne od světa, který je naplněn nenávistí k našemu Pánu (J 15,18–20). Když si však přečtete populární blogy a bestsellery o církevní růstu a filozofii služby, můžete nabýt dost jiného dojmu. Zdá se, že evangelikálové již nevěří, že světskost je hříchem. Ti, kdo v hnutí udávají trendy, neustále tlačí pastory, aby dávali do souvislostí svou službu a sdělení, aby tak mohla církev držet krok s postmoderní dobou. Výsledkem je armáda mladých církevních podnikatelů a rádoby megasborových magnátů, kteří se zoufale snaží být tak začlenění, pluralističtí a liberální, jak je jen možné, aby mohli uspokojit nové hodnoty postmoderní kultury. Tvrdí, že pokud se tímto způsobem zalíbíme světu, získáme si přízeň nevěřících a vyhrajeme je pro Krista. Nevěřící ale nikdy nezískáme skrze zábavu, propagační kampaně ani prázdná a plytká kázání, která ukojí pociťované potřeby lidí. Boží plán evangelizace je ve všech dobách stejný: církev musí s přesvědčením a jasně hlásat čisté evangelium, a to beze změn a kompromisů. „Je to Boží moc k záchraně“ (Ř 1,16) a „zalíbilo se Bohu skrze bláznovství této zvěsti zachránit ty, kdo věří“ (1K 1,21). Misijní strategie, které oklešťují evangelium nebo ho zastiňují triky a zábavou, nezískají kulturu ani v této ani v žádné jiné době (Ř 10). Ve skutečnosti není úsilí o uznání světa ničím jiným než duchovním smilstvem. Právě tento obraz použil apoštol Jakub. Napsal: „Cizoložníci a cizoložnice! Nevíte, že přátelství se světem je nepřátelství s Bohem? Kdo tedy chce být přítelem světa, stává se nepřítelem Božím“ (Jk 4,4). Mezi církví a světem byla vždy neusmiřitelná neslučitelnost a rozdílnost. V padlém světě je biblické sdělení o hříchu a vykoupení ze své nejhlubší podstaty proti kulturám. Křesťanské uvažování je v ostrém kontrastu vůči všem světským filozofiím. Upřímná víra v Krista znamená popření všech světských hodnot. Biblická pravda odporuje všem světovým náboženstvím. Tím to ale nekončí. Věříme v Kristovu jedinečnost a výlučnost – v pravdu, že jedině sám Kristus je „Cesta, Pravda i Život; nikdo nepřichází k Otci než skrze [něj]” (J 14,6). Tato pravda odporuje všem populárním hodnotám naší doby. Křesťanství je tedy ve své podstatě protikladem proti prakticky všemu, co tento svět obdivuje a uznává. „Nedivte se, bratři, když vás svět nenávidí“ (1J 3,13). Je nemožné být věrný Kristu a být světu po chuti. Ježíš ve skutečnosti přímo odmítá představu, že světská popularita je měřítkem úspěchu ve službě: „Běda, když o vás budou všichni lidé mluvit dobře; vždyť totéž činili jejich otcové falešným prorokům“ (L 6,26). Dále vysvětluje: „…svět mne … nenávidí, protože já o něm svědčím, že jeho skutky jsou zlé“ (J 7,7). Jinými slovy, to, že svět opovrhuje křesťanstvím, pramení z morálních, ne intelektuálních motivů: „Toto je ten soud, že světlo přišlo na svět, ale lidé si zamilovali více tmu než světlo, protože jejich skutky byly zlé. Neboť každý, kdo jedná zle, nenávidí světlo a nepřichází ke světlu, aby jeho skutky nebyly odhaleny“ (J 3,19–20). Bez ohledu na to, jak dramaticky odlišný může být názor světa, křesťanská pravda nikdy nebude v očích světa populární. A i přesto najdeme prakticky v každém období církevní historie lidi, kteří jsou přesvědčeni, že nejlepší způsob, jak získat svět, je vyhovět jeho světským choutkám. Takový přístup je vždy na úkor evangelia. Církev měla vliv pouze tehdy, když Boží lid odmítal kompromisy, stál pevně a směle hlásal pravdu bez ohledu na nepřátelství světa. Když křesťané ustoupili a přestali konfrontovat populární světské bludy nepopulárními biblickými pravdami, církev vždy nevyhnutelně ztratila vliv a smísila se světem. O tomto faktu svědčí jak Písmo, tak i historie. Křesťanské poselství nelze upravovat a překrucovat, aby vyhovovalo přelétavostem světských názorů. Biblická pravda je pevná a neměnná, nepodléhá žádným změnám a nelze ji nijak poupravit. Oproti tomu se názory světa neustále mění. Z generace na generaci se trendy, módy a filozofie, které dominují světu, mění, a to velmi pravidelně a radikálně. Jediné, co stále zůstává, je nenávist světa ke Kristu a Jeho evangeliu. Je nanejvýš pravděpodobné, že ať už je letos ve světě v módě jakákoliv ideologie, dlouho nevydrží. Pokud se můžeme z dějin něčemu naučit, je to fakt, že až naše pravnoučata dospějí, uvažování světa bude vládnout zcela nový a odlišný systém přesvědčení a hodnot. Generace zítřka odmítne všechny dnešní trendy a filozofie. Ale jedna věc se nezmění: dokud se Pán nevrátí a neustanoví na zemi své království, ať už bude ve světě populární jakákoliv ideologie, bude stejně nepřátelská vůči biblické pravdě jako její předchůdci.
MODERNISMUS
Podívejme se například na minulé století. Před sto lety byla církev obklíčena modernismem. Modernismus stojí na premise, že pouze věda dokáže vysvětlit realitu. Modernismus vychází z předpokladu, že nic nadpřirozeného není reálné. Okamžitě mělo být jasné, že modernismus a křesťanství jsou už ze své nejhlubší podstaty neslučitelné. Pokud nic nadpřirozeného není reálné, pak je většina Bible nepravdivá a nemá žádnou autoritu: Kristovo vtělení je mýtus (což ruší jakoukoliv Kristovu autoritu); všechny nadpřirozené prvky křesťanství, a to včetně Boha samotného, je třeba zcela předefinovat a začít místo nich používat přírodovědné termíny. Modernismus byl v jádru protikřesťanský. Viditelná církev počátku dvacátého století však byla plná lidí, kteří byli přesvědčeni, že je možné a potřebné najít mezi modernismem a křesťanstvím společnou řeč. Trvali na tom, že pokud církev nebude držet krok s okolním světem a modernismus nepřijme, křesťanství dvacáté století nepřežije. Tvrdili, že církev bude pro moderní lidi méně a méně relevantní a důležitá, a tak brzy zemře. Proto vymysleli „sociální evangelium“ bez jakéhokoliv poselství o osobním hříchu, spáse nebo zástupné oběti. Samozřejmě, že biblické křesťanství dvacáté století v pořádku přežilo. Tam, kde křesťané zůstali věrní pravdivosti a autoritě Písma, církev kvetla. Ironií však je, že sbory a denominace, které přijaly modernistické náhledy, se staly irelevantními a ještě před koncem století vymřely. Mnoho grandiózních a téměř prázdných kamenných budov je dnes tichým svědkem o vražednosti kompromisu s modernismem.
POSTMODERNISMUS
Modernismus se dnes považuje za zpátečnické myšlení včerejška. V sekulárních a akademických kruzích dnes dominuje postmodernismus. Postmodernisté zavrhli modernistickou absolutní důvěru ve vědu jako v jedinou cestu k pravdě. Postmodernismus totiž ve skutečnosti zcela ztratil zájem o „pravdu“ a trvá na tom, že je nemožné být si jistý jakoukoliv absolutní, objektivní či univerzálně platnou pravdou. Modernismus byl rozhodně bludem a bylo třeba ho opustit. Postmodernismus je však tragickým krokem špatným směrem. Oproti modernismu, který se stále ještě zajímal o objektivní pravdivost či nepravdivost základních přesvědčení, názorů a ideologií, postmodernismus popírá jakoukoliv možnost pevného poznání. Pro postmodernistu je reálným cokoliv, co si jedinec představuje jako reálné. To znamená, že „pravda“ se určuje subjektivně, je pouhým sociálním konstruktem, a proto podléhá změně. Podle postmoderního uvažování neexistuje nic jako objektivní, autoritativní pravda, která by se univerzálně týkala všech lidí. Postmodernista tedy přirozeně věří, že je nesmyslné přít se, zda je názor A lepší než názor B. Postmodernista se vzdal hledání objektivní pravdy, a tak raději usiluje o „pochopení“ názoru druhého. V takovém světle však slova jako pravda a pochopení dostávají zcela nové významy. Je ironií, že toto „pochopení“ vyžaduje, abychom nejprve popřeli možnost vůbec jakkoliv poznat jakoukoliv pravdu. Tak se „pravda“ nestává ničím víc než pouhým osobním názorem, který je nejlépe nechat si pro sebe. Právě to je základním a neoddiskutovatelným požadavkem, který má postmodernismus úplně na všechny: nesmíme si myslet, že známe jakoukoliv objektivní pravdu. Postmodernisté často tvrdí, že všechny názory je třeba respektovat stejně. Proto se na první pohled může zdát, že postmodernismus pohání velkomyslná touha po harmonii a toleranci. Vše zní tak šlechetně a altruisticky. Skutečným kořenem postmoderního uvažování je však naprostá netolerance vůči jakémukoliv přesvědčení, které si nárokuje jakoukoliv univerzální pravdu – obzvláště vůči biblickému křesťanství. Jinými slovy, postmodernismus stojí na předpokladu, který je neslučitelný s objektivní, Bohem zjevenou pravdou Písma. Tak jako modernismus, i postmodernismus je ve své podstatě v naprostém a úplném odporu vůči evangeliu Ježíše Krista.
POSTMODERNISMUS A CÍRKEV
Dnes je však církev plná lidí, kteří obhajují postmoderní uvažování. Někteří z nich to dělají záměrně a úmyslně, avšak většina tak činí nevědomky. (Nasáli příliš ducha své doby a teď prostě zvracejí světské názory.) Evangelikální hnutí se jako celek stále vzpamatovává z dlouhé bitvy s modernismem a není připravené na nového a tak odlišného protivníka. Mnoho křesťanů si dosud neuvědomilo extrémní nebezpečí, které představuje postmoderní uvažování. Infekci postmodernismu už lze v církvi jasně cítit. Právě proto chce tolik sborů naředit své sdělení, aby ostrá pravda evangelia nebyla postmodernímu uchu tak nepříjemná. Právě proto se dnešní evangelikálové vyhýbají jasnému prohlášení, že Bible je pravdivá a všechny ostatní náboženské systémy a světonázory jsou falešné a lživé. Právě proto někteří lidé, kteří se nazývají křesťany, zacházejí ještě dále a záměrně popírají Kristovu jedinečnost a zpochybňují Jeho výrok, že jen On sám je jedinou cestou k Bohu. Biblické sdělení je jasné. Apoštol Petr tváří v tvář nepřátelskému davu vyhlašuje, že „v nikom jiném není záchrana; neboť není pod nebem jiného jména daného lidem, v němž bychom měli být zachráněni“ (Sk 4,12). Apoštol Jan napsal: „Kdo však Syna odmítá, nespatří život, ale zůstává na něm Boží hněv“ (J 3,36). Písmo znovu a znovu zdůrazňuje, že Ježíš Kristus je jedinou nadějí světa na spásu. „Je totiž jeden Bůh, jeden je také prostředník mezi Bohem a lidmi, člověk Kristus Ježíš“ (1Tm 2,5). Pouze Kristus může zaplatit za náš hřích, a proto pouze On může dát spásu. „A to je to svědectví: Bůh nám dal věčný život a ten život je v jeho Synu. Kdo má Syna, má život; kdo nemá Syna Božího, ten život nemá“ (1J 5,11–12). Tyto pravdy odporují základnímu principu postmodernismu. Činí si výlučný, univerzální nárok na pravdu a hlásají, že Kristus je jedinou cestou do nebe, že všechny ostatní systémy víry jsou chybné. Právě to učí Písmo. Právě to hlásala pravá církev napříč svou historií. Jedná se o základní sdělení křesťanství. Není možné ho nijak přizpůsobovat a vyhovět tak postmodernímu vnímání. Mnozí křesťané však přecházejí Kristovy výlučné výroky trapným tichem. Tím to však nekončí. Někteří lidé v církvi, a to včetně několika nejznámějších vůdčích postav dnešního evangelikalismu, začali tvrdit, že možná lze být spasen i bez poznání Krista. Křesťané nemohou kapitulovat před postmodernismem bez toho, že by obětovali celou podstatu naší víry. Biblické učení, že Kristus je jedinou cestou ke spasení, je zcela proti postmodernímu konceptu „tolerance“. Ale právě to Bible tak jasně učí. A pro křesťana je nejvyšší autoritou Bible, ne postmoderní myšlení. Bible sama by měla určovat, čemu věříme a co hlásáme světu. Zde nesmíme váhat, ať už si postmoderní svět bude stěžovat, že nás naše víra činí „netolerantními“, jak jen bude chtít.
TOLERANTNÍ NETOLERANCE
Nejtypičtějším rysem postmodernismu je jeho uctívání tolerance. Ale „tolerance“, kterou šíří postmodernisté, je ve skutečnosti zvrácenou a nebezpečnou pokrouceninou skutečné ctnosti. Je třeba si uvědomit, že tolerance není nikde v Bibli zmíněna jako ctnost, s výjimkou míst, která hovoří o vytrvalé trpělivosti a shovívavosti (sr. Ef 4,2). Ve skutečnosti je dnešní představa tolerance pateticky ubohým konceptem ve srovnání s láskou, kterou mají křesťané podle příkazu Písma prokazovat i svým nepřátelům. Ježíš řekl: „Milujte své nepřátele. Dobře čiňte těm, kteří vás nenávidí. Žehnejte těm, kteří vás proklínají, modlete se za ty, kteří vám činí příkoří“ (L 6,27–28; sr. vv. 29–36). Když naši prarodiče hovořili o toleranci jako o ctnosti, měli na mysli něco takového. Tolerance znamenala respektovat lidi a být k nim vlídný, i pokud jsme přesvědčeni, že nemají pravdu. Postmoderní verze tolerance však znamená, že nesmíme ničí postoje označit za nesprávné. Biblická tolerance se týká lidí, postmoderní tolerance názorů. Přijímat veškerá přesvědčení jako stejně platná může být jen stěží ctností, ale jedná se o prakticky jedinou „ctnost“, kterou postmodernismus uznává. Tradičními hodnotami (včetně pokory, sebeovládání a cudnosti) se ve světě postmoderního uvažování otevřeně pohrdá a někdy bývají dokonce označovány za něco špatného. Jak se dalo čekat, oslava postmoderní tolerance měla na skutečné ctnosti v naší společnosti katastrofický dopad. V tomto věku „tolerance“ se nyní podporuje to, co bylo dříve zakázáno. To, co dříve všichni chápali jako nemorální, se nyní oslavuje. Manželská nevěra a rozvod se staly normou. Klení a vulgarita jsou samozřejmostí. Populární média a nátlakové skupiny obhajují a propagují potraty, homosexualitu a všemožné morální zvrácenosti. Postmoderní „tolerance“ systematicky převrací skutečné ctnosti naruby. Proč se biblické křesťanství setkává s tak zuřivým odporem právě u lidí, kteří si o sobě myslí, že jsou ideálem tolerance? Je to proto, že nároky Písma na pravdu, a především Ježíšovo tvrzení, že je jedinou cestou k Bohu, diametrálně odporují základním předpokladům postmoderní mysli. Křesťanské poselství je pro postmoderní uvažování smrtelnou ranou. Dokud však budou křesťané pod vlivem naivity či zastrašování rozšiřovat úzkou cestu a ubírat na Kristových smělých tvrzeních, církev se proti postmodernismu neprosadí. Potřebujeme znovu objevit důraznou odlišnost a výlučnost evangelia. Potřebujeme znovu nabýt důvěru v moc Boží pravdy. A potřebujeme směle hlásat, že Kristus je jedinou skutečnou nadějí lidstva. Možná to nebude to, co lidé v našem pseudotolerantním věku postmodernismu chtějí slyšet. I tak to bude pravda. A právě proto, že je Kristovo evangelium pravdivé a je jedinou nadějí tohoto ztraceného světa, je o to důležitější postavit se nad všechny matoucí hlasy světa a otevřeně ho hlásat.
autor: John MacArthur
Nejnovější komentáře