[Na konci období puritánů] se nejprve kazatelé a pak i celé církve různými způsoby začali upadat do liberalismu. V některých případech se jednalo o pád velmi rychlý; a ve všech případech to byl pád tragický. Jak kazatelé opouštěli starou puritánskou zbožnost a starou kalvinistickou nauku, jejich kázání většinou více a více postrádala vážnost, jasnost a duchovnost. Jejich projev byl stále spekulativnější a kladl důraz spíše na obecné morální učení Nového zákona, než na velké, základní pravdy Božího zjevení. Tam, kde měly znít velké pravdy evangelia, převládla přirozená teologie. Kázání stále více a více postrádala Krista. Dopady na charakter a život kazatelů a posléze i lidí v jejich sborech byly až příliš do očí bijící.
The Sword and the Trowel[1]
V březnu 1887 vydal Charles Spurgeon ve svém měsíčníku The Sword and the Trowel první dva články nazvané „The Down Grade“ (tj. „Svah“, „Klesání“ nebo také „Úpadek“). Články vyšly anonymně, ale jejich autorem byl Robert Shindler, Spurgeonův blízký přítel a baptistický kazatel. Shindler články napsal ve spolupráci se Spurgeonem, který k prvnímu článku připojil osobní doporučení: „Věnujte tomuto článku upřímnou a plnou pozornost… Řítíme se z kopce rychlostí, která nám zlomí vaz.“[2]
Shindler se zaměřil na stav evangelikálního křesťanství – a to od doby puritánů po svou vlastní dobu – a povšiml si, že po každém obrození evangelikální víry následovala generace nebo dvě, které se odklonily od zdravého učení, což nakonec vedlo k hromadnému odpadnutí. Toto odvrácení se od pravdy přirovnal k prudkému svahu, a proto ho nazval „The Down Grade“ (neboli „Úpadek“).
DOWN GRADE I
Shindler v prvním článku připomínal historii hlavních protestantských denominací v Anglii od začátku ústupu puritánství v roce 1662. Poznamenal, že prakticky všechny anglické nonkonformistické denominace (nezastávající anglikánský protestantismus) v první generaci po puritánech opustily ortodoxní nauku a uchýlily se ke starobylé formě teologického liberalismu, k sociniánství (které popírá prvotní hřích a zpochybňuje Kristovo božství). Shindler podrobně popisoval, jak stovky po-puritánských sborů opustily zdravé učení a přijaly racionalistický skepticismus, unitářství a další liberální přesvědčení. Cesta z kopce většinou začala pomalu, téměř nepozorovaně. Podotýkal, že denominace často začaly upadat ve chvíli, kdy opustily kalvinismus (který zdůrazňuje Boží svrchovanost ve spasení) ve prospěch arminiánství (které považuje za rozhodující faktor lidskou vůli). Jiné skupiny přijaly ariánskou nauku (která popírá Kristovo plné božství). Jiní se prostě zamilovali do vědeckosti a světské moudrosti, a postupně ztratili zápal pro pravdu.
„Presbyteriáni byli první, kdo začali upadat,“ napsal Shindler. Zvolili si cestu světské moudrosti: „Věnovali více pozornosti klasickému vzdělání a dalším druhům vzdělávání… [Proto] pro ně bylo snadné vykročit špatným směrem, a pokud jde o kazatele, věnovat stále více a více pozornosti jejich akademickým znalostem a méně tomu, zda jsou pro svoji službu dostatečně kvalifikováni po duchovní stránce. Cenili si učenosti a rétoriky více než evangelického zápalu a schopnosti správně rozdělovat slovo pravdy.“[3]
Shindler dále napsal:
Jak už je u lidí odchylujících se od pravdy běžné, někteří z těch, jež se „ocitli na cestě úpadku“, zašli mnohem dále, než jak původně zamýšleli. Jasně tak ukázali, že je snadnější sestup začít než skončit, a že tam, kde není brzda, je velmi těžké zastavit. Těm, kdo se odvrátili od kalvinismu, se asi ani nezdálo o popírání plného božství Božího Syna a zřeknutí se víry v Jeho usmiřující smrt a ospravedlňující spravedlnost, o popření nauky o lidské zkaženosti a nutnosti Boží obnovující milosti a milostivého díla Ducha svatého, díky které se z člověka stává nové stvoření. Ať už se jim o tom zdálo, či nikoliv, realitou byl právě tento výsledek.[4]
Někteří z těch, kdo opustili víru, to udělali otevřeně, říká Shindler. Ale mnozí záměrně skrývali svůj skepticismus a své kacířství, a raději rozsévali semena pochybností, zatímco se tvářili jako ortodoxní věřící. „Tito lidé jen prohlubovali své vlastní odsouzení a svým pokrytectvím a klamem napomáhali k věčné zkáze mnohých svých následovníků. Vydávali se za Kristovy vyslance a posly Jeho slavného evangelia, ale jejich záměrem bylo ignorovat Kristova tvrzení, upírat Mu Jeho práva, snižovat Jeho charakter, trhat nádherné roucho Jeho spásy a zašlapávat Jeho korunu do prachu.“[5]
Mnozí z těch, kdo zůstali víře věrní, se zdráhali bojovat za to, čemu věřili. Evangelikální kázání bylo často chladné a bez života. A dokonce i ti, kdo se drželi zdravého učení, přehlíželi potřebu jasně se vymezit a stanovit hranice v tom, s kým jsou ochotni se stýkat a spolupracovat: „Ti, kdo byli svým přesvědčením skutečně ortodoxní, byli až příliš často laxní a nevěrní v tom, že za své kazatelny pouštěli kacíře, ať už jako asistenty, nebo příležitostné kazatele. Právě tak se ariánská a sociniánská hereze dostaly do presbyterních shromáždění v Exeteru.“[6]
Stačilo jen pár desítek let a puritánský zápal, který tak uchvátil duši Anglie, uvolnil cestu suchému, mrtvému, odpadlickému učení. Církve se staly nedbalými a dopřávaly členské výhody neznovuzrozeným. Lidé, kteří byli, Shindlerovými slovy, „cizí dílu obnovující milosti“, i tak tvrdili, že jsou křesťané, a stávali se členy a někdy dokonce i vedoucími sborů. Tito lidé si „volili pastory podle svého srdce; muže, kteří byli ochotní – a také to dělali – provolávat ‚Pokoj, pokoj‘, i když jediná cesta pokoje byla ignorována a popírána“.[7]
Shindler svůj první článek o „The Down Grade“ uzavřel těmito slovy: „Tato fakta jsou nám nyní ponaučením. Někdy je totiž až příliš zjevné, že muži jsou ochotní vzdát se starého kvůli novému. Ale v teologii často platí, že to, co je pravda, není nové, a to, co je nové, není pravda.“[8]
DOWN GRADE II
V dubnu se v časopisu The Sword and the Trowel objevil druhý článek nazvaný „The Down Grade“. Robert Shindler v něm pokračoval v přehledu historie odklonu od puritánství. Z úpadku vinil vedoucí sborů. Shindler tvrdil, že ani ti, kdo byli ve svém vyučování ortodoxní, nezápasili o víru s vytrvalostí (Judův 3), ale jen ji chabě a nedostatečně bránili. Jako příklad uváděl Philipa Doddridge (1702–1751), který je dnes nejvíce známý jako autor hymnů, které napsal: „O Happy Day“ a „Grace, ‚Tis a Charming Sound‘. Doddridge, podle Shindlera, „byl ve svém učení stejně pevný, jako byl laskavý; nebyl však vždy rozumný; nebo spíše byl až příliš rozumný, ale málo odvážný a rozhodný“.[9]
Doddridge byl ředitelem akademie, kam byla v polovině 18. století posílána na školení většina nonkonformistických kazatelů. Podle Shindlerova soudu „[Doddridge] vedla jeho laskavá povaha k tomu, aby dělal věci, které by zásadovější muži nedělali. Někdy se bratřil s muži, jejichž ortodoxie byla pochybná, a to natolik, že se s nimi střídal za kazatelnou. Mnoho mladších mužů to ovlivnilo, a lidé tak obecně nechápali, jak velká byla stále narůstající odlišnost učení.“[10] Jinými slovy, Shindler cítil, že Doddridgova tolerance vůči neortodoxním učitelům zastřela v očích jeho studentů děsivou realitu, že tito muži se proviňují vážným bludařstvím, a studenti proto zůstali pod smrtícím vlivem jejich kacířství. Ale, jak Shindler jedním dechem dodává, vůči Doddridgovi samotnému nelze vznést „ani nejmenší podezření ze sebemenšího náznaku kacířství“.
Doddridgův tolerantní postoj nakonec zavinil, že akademie podlehla sociniánství a generaci po Doddridgově smrti byla zrušena.[11]
Shindler parafrázuje Ozeáše 4:9: „Jaký kněz, takový lid,“ a píše: „Od takových kazatelů můžeme čekat jen málo dobrého. A pro posluchače, kteří s nimi souhlasí, existuje jen nepatrná naděje.“[12] Shindler následně před takovou tolerancí varuje a tvrdí, že je lepší chybovat směrem k přílišné opatrnosti:
Příliš často je evangelizační zápal nahrazen skeptickými pokusy, příliš často se dává teologickým spekulacím přednost před hojivým a výživným chlebem pravdy evangelia. Zdá se, že snahou některých není chodit v pravdě co nejstáleji a nejvěrněji, ale dostat se od ní co nejdál. Boží pravda je pro ně jako lev nebo tygr, od nějž si snaží „udržet bezpečnou vzdálenost“. Naší radou je – nechoďte k okraji propasti; mohli byste do ní sklouznout nebo spadnout. Držte se tam, kde je země pevná. Nechoďte na tenký led.[13]
Shindler uvádí i konkrétní příklady, jakým způsobem vedla tolerance k tragédii, a odkazuje na to, jak se „pulec darwinismu vylíhl… [v lavici] staré kaple na High Street v Shrewsbury“, kde se Charles Darwin poprvé setkal se skepticismem pastora uchváceného sociniánstvím. Poznamenává i to, že v kapli, kde byl kdysi pastorem Matthew Henry, autor proslulého komentáře k celé Bibli, už se roky „učí sociniánství se vším všudy“.[14]
Shindler upozorňuje, že baptisté v úpadku církví také sehráli svou roli. Jmenuje i několik kongregací v kentském hrabství, které přijaly sociniánství: sbory v Doveru, Dealu, Winghamu a Yaldingu.
Zároveň však upozorňuje na skutečnost, že zde byly pozoruhodné výjimky – takové sbory byly ochotné za víru bojovat, hlásat doktríny milosti a Boží svrchovanost, a tak se vyhnuly úpadku, který stihl ostatní sbory. Podle Shindlera byly výjimkami, které naopak vykazovaly vzestup a směle tak kontrastovaly s úpadkem ostatních sborů.
Z jakého důvodu tolik sborů, které důvěřují Bibli, sešlo na scestí? A proč se to napříč historií děje znovu a znovu? Shindler se ptá:
Každé zbloudění má vždycky svůj první chybný krok. Pokud se nám podaří ten chybný krok najít, možná se nám povede vyhnout se i jeho následkům. Kde je tedy to místo, kde daný člověk sešel z „Královy cesty pravdy“? Jaký je ten první krok na scestí? Je jím pochybování o konkrétním učení, zpochybňování konkrétního názoru, nebo skepse ohledně konkrétního článku ortodoxní víry? Myslíme si, že ne. Tyto pochybnosti a skepse jsou výsledkem něčeho dřívějšího.[15]
Co bylo tím „něčím“? Jakého společného jmenovatele měli všichni ti, kteří se ocitli na cestě úpadku?
Prvním krokem na scestí je nedostatek náležité důvěry v božskou inspiraci svatých Písem. Dokud se člověk sklání před autoritou Božího slova, nepřijde s žádným názorem, který by odporoval jeho učení. „K zákonu a ke svědectví“ – právě tak zní jeho apel týkající se každé nauky. Svatou knihu má v úctě jako ve všech ohledech pravdivou a správnou, a proto nenávidí veškerou faleš. Pokud však člověk zpochybní inspirovanost a autoritu Bible, či jí neprojevuje patřičnou úctu, ztratí tak mapu, která by ho mohla vést, a kotvu, která by ho držela.
Když se podrobně podíváme na historii a hnutí, o kterých jsme stručně psali, tato skutečnost je nanejvýš zjevná: tam, kde se kazatelé a křesťanské sbory pevně drželi pravdy, že Svatá Písma nám dal Bůh jako autoritativní a neomylný standard víry a praxe, nikdy nesešli z cesty příliš závažným způsobem. Když se však lidský rozum postavil nad Boží zjevení a měl nad ním rozhodující slovo, výsledkem byly všechny možné bludy a všelijaké zlo.[16]
Shindler také upozornil, že mezi kalvinistickou doktrínou a vysokým míněním o Písmu existuje pevný vzájemný vztah, což vede k tomu, že většina těch, kdo zůstali věrní autoritě Písma, byla „ve svém učení spíše kalvinistická“.[17] V poznámkové sekci stejného vydání měsíčníku The Sword and the Trowel Spurgeon dodal: „Záleží nám více na základních evangelikálních pravdách než na kalvinismu jako systému; ale věříme, že kalvinismus v sobě nese uchovávající sílu, která lidem pomáhá držet se životadárné pravdy.“[18] Jasnou implikací Spurgeonových i Shindlerových tvrzení je, že vysoké mínění o Písmu jde ruku v ruce s vysokým míněním o Boží svrchovanosti. Shindler navíc poznamenává, že ty sbory, které se pevně držely zdravého učení, zůstaly zdravé a dařilo se jim, zatímco ty, které přijaly sociniánství, začaly nevyhnutelně umírat a rozpadat se. Shindler citoval reverenda Joba Ortona, muže, který zjevně sám měl sociniánské tendence, ale i tak varoval pastory, ať si nezahrávají s liberální teologií:
„Už dávno jsem zjistil,“ říká [Orton], „(a každý rok mého života mi to jen dál potvrzuje) že když se kazatelé snaží zabavit své lidi něčím novým a pěkným, omezují se jen na obecné proslovy, trvají především na morálních povinnostech, bez toho, že by je z evangelikálních motivů prosazovali srdečně a laskavě – a zatím zanedbávají specifika evangelia, nikdy či jen velmi vzácně ukazují k Boží milosti a Kristově lásce v našem vykoupení, k nutnosti znovuzrození a posvěcení v neustálé závislosti na Božím Duchu svatém, který pomáhá a dodává sílu potřebnou tváří v tvář povinnostem křesťanského života, jejich kongregace jsou proto v ubohém stavu a některé spějí k zániku – děje se jim to stejné, co mnoha sborům v okolí, kde se před padesáti lety scházely k uctívání stovky lidí, ale teď je jich mnohem méně… V celé kongregaci se šíří zhoubná mrtvost. Lidé „chodí po cestách tohoto světa“, řídí se pošetilostmi, které jsou právě v módě, a zdá se, že osobní a rodinná zbožnost se mezi nimi zcela ztratila. Jen stěží vykazují známky života nebo zápalu.“[19]
Shindler kousavě dodává: „Zdá se, že Orton viděl pošetilost cesty ‚ze svahu‘ a opravdu mu záleželo na tom, aby sdílel svou zkušenost a zkusil od svého přístupu odradit ostatní.“[20]
Celý článek poté uzavřel odvoláváním se na centrálnost a dostatečnost Božího Slova:
I když opustíme člověka a jeho názory, Hospodinovo slovo trvá navěky. Každý, kdo se ujímá úřadu Božího posla, který předává Pánovo poselství Pánově lidu, ten, „který má mé slovo, ať vyslovuje mé slovo pravdivě. Co je slámě do zrna? je Hospodinův výrok.“
„Hospodine, pomoz nám, abychom byli ‚pevní a nepohnutelní, stále se rozhojňující v Pánově díle, vědouce, že naše námaha není v Pánu zbytečná.‘“[21]
A tím tato dvojdílná série skončila.
Shindler ji doplnil třetím článkem v červnovém vydání The Sword and the Trowel. Červnový článek přinesl analýzu amerického kacířského procesu, do kterého byli zapletení někteří profesoři z Teologického semináře v Andoveru v New Yorku. Andover byl založen méně než sto let předtím jako odpověď na sociniánství na Harvardu. Zakladatelé Andoveru, jak píše Shindler, „byli pevně ukotvenými kalvinisty po způsobu Cottona Mathera; a tato škola byla založena s konkrétním záměrem vzdělávat muže ve víře“.[22] Shindler obvinil „pět gentlemanů, kteří dnes sedí v profesorských křeslech“, že „vážně zbloudili od víry zakladatelů“. Dostali se tam podvodem, říká Shindler. Podepsali se pod doktrinální prohlášení školy, ale pak ho svým učením podkopávali, což někteří označovali za „progresivní ortodoxii“. Shindler situaci hodnotí slovy: „Tento progres je skutečně tak výrazný, že ortodoxie se zcela ztrácí.“[23]Poté pokračuje a uvádí bludy, které tito muži vyučovali. Ačkoliv se na konci devatenáctého století možná zdály jako jemné odchylky, skutečně se jednalo o vážné odpadnutí od víry.
Shindler chápal tragédii v Andoveru jako názorný příklad nebezpečí úpadku a nebál se na amerických baptistech ilustrovat svou pointu – že anglická Baptistická unie se řítí stejnou cestou.
Charles Haddon Spurgeon sám o tři měsíce později napsal o úpadku církve, o „down-grade“. Celá kontroverze se začínala přiostřovat.
DOWN GRADE III
V srpnovém vydání The Sword and the Trowel se objevil Spurgeonův článek s názvem „Another Word Concerning the Down-Grade“ (Další pojednání o Down-Grade). Tón tohoto článku byl ještě naléhavější než tón Shindlerových článků. Dřívější články zjevně vyprovokovaly dvě základní reakce – pohoršení těch, kdo se domnívali, že Shindlerova analýza je příliš pesimistická, a upřímný souhlas mnohých, které trápil vývoj britského evangelikalismu.
Ti, kdo souhlasili s Shindlerovým troubením na poplach, na něj reagovali a předkládali další důkazy o odpadnutí a kompromisech ve dříve zdravých sborech. Spurgeon tyto odpovědi četl a jeho pobouření rostlo. Jeden muž se mu svěřil, že se mu „dva kazatelé posmívali, protože si myslel, že bychom se měli modlit za déšť“. Jedna žena Spurgeonovi řekla, že „kazatel prohlásil, že jedno ze vzácných zaslíbení v Izajáši, které jí dodávalo útěchu, není Bohem inspirované“.[24] Redakce časopisu The Sword and the Trowel byla zcela zaplavena podobnými svědectvími.
Spurgeonův tón byl od prvního odstavce militantnější a důraznější, než jak tomu bylo s Shindlerovými dřívějšími články. Spurgeon si v týdnech od vydání prvních dvou článků zjevně uvědomil, že v The Sword and the Trowel podcenili vážnost celé kauzy „Down-Grade“:
Jsme vážně přesvědčeni, že v mnoha sborech je situace mnohem vážnější, než se zdá, a rychle se zhoršuje. Přečtěte si noviny, které reprezentují širší školu disentu a zeptejte se sami sebe: Jak daleko by mohli ještě zajít? Kterou nauku ještě zbývá opustit? Jakou další pravdou ještě zbývá pohrdnout? Začalo tu nové náboženství, které má s křesťanstvím společného asi tolik, jako král s králíkem. A tohle náboženství, postrádající jakoukoliv morální upřímnost, se přestrojuje za starou víru s mírnými úpravami, a pod touto záminkou uzurpuje kazatelny, které byly postaveny, aby se z nich kázalo evangelium.[25]
Tahle „nová a lepší“ forma křesťanství přinesla místo kázání jakési „zábavné“ náhražky. Spurgeon varoval, že mnoho sborů se mění v jakési herny, které do Hospodinových svatyní pouštějí hodnoty a techniky divadla.
Spurgeon poznamenal, že mnoho sborů už nemá modlitební shromáždění. Duchovní horlivosti ubývalo, kongregace se početně tenčily a zápal pro evangelium rychle uhasínal, či dokonce zcela zanikal. „Běda! Mnozí se vrací k otráveným pohárům, které omámily tuto upadající generaci… Příliš mnoho kazatelů si pohrávalo se smrtící kobrou ‚jiného evangelia‘, které se přestrojovalo za ‚moderní myšlení‘.“[26]
Kdo byl hlavním viníkem tohoto úpadku? Spurgeon věřil, že to byli kazatelé: „Situace je žalostná. Někteří kazatelé vychovávají bezvěrce. Otevření ateisté nejsou ani z desetiny tak nebezpeční jako kazatelé, kteří okolo sebe šíří pochybnosti a zabíjejí víru. (…) Německo ztratilo svou víru skrze své kazatele; Anglie následuje v jeho stopách.“[27]
Spurgeon se ani v nejmenším nesnažil skrýt své opovržení vůči modernistům:
„Zdá se, že tito ničitelé našich sborů jsou se svou prací spokojeni tak, jako jsou opice spokojené se spouští, kterou působí. Z věcí, z nichž by jejich otcové bědovali, se radují: to, že se jejich služba odcizuje chudým a prostoduchým, přijímají jako kompliment, a zármutek duchovně uvažujících chápou jako důkaz své moci.“[28]
Těm, které by taková upřímnost mohla zarazit či odradit, Spurgeon píše:
„Trocha otevřenosti je teď nade vše potřeba. Tito pánové chtějí, aby si jich nikdo nevšímal. Nechtějí žádný rozruch. To je samozřejmé – zloději nenávidí hlídací psy a milují temnotu. Je čas, aby se někdo ozval a ukázal na to, jak je Bůh okrádán o svou slávu a člověk o svou naději.“[29]
Spurgeon na konci článku vypálil tuto střelu, která poprvé vznesla otázku, jež se později stala ústředním bodem celé kontroverze:
Stojíme před vážnou otázkou, do jaké míry se mohou ti, kdo se drží víry, která byla jednou provždy předána svatým, přátelit s těmi, kdo se odvrátili k jinému evangeliu. Křesťanská láska nás zavazuje; rozbroje a rozdělení jsou mrzkým zlem a je třeba se jim vyhýbat; ale nakolik máme právo se družit s těmi, kdo opouštějí pravdu? Tuto otázku je těžké zodpovědět tak, abychom udrželi naše povinnosti v rovnováze. Nyní je tedy třeba, aby věřící byli opatrní, jinak nakonec zjistí, že podporují a povzbuzují zrádce, kteří zapírají Pána. Jedna věc je kvůli pravdě překročit denominací vytyčené hranice: doufáme, že to je něco, co budou všichni zbožní muži dělat více a více. Jiná věc však je obětovat zachovávání pravdy na oltáři denominační prosperity a jednoty. Mnoho prostších lidí ochotně přehlíží chyby a blud, pokud s nimi přichází chytrý nebo dobrosrdečný bratr, který má „přece tolik kladných stránek“. Každý věřící musí rozsuzovat sám; ale my sami jsme ještě více vyztužili bránu a zakázali spouštět padací most. Přichází totiž mnoho takových, kteří se pod zástavou touhy po přátelství se služebníkem snaží oloupit Pána.[30]
Spurgeon naznačoval, že skuteční věřící mohou být v pozici, kdy je na místě přerušit organizační vazby s těmi, kdo se hlásí k nové teologii. Podle jeho názoru byla pravda Božího Slova tak vážným způsobem kompromitována, že skuteční křesťané museli uvažovat v kontextu přikázání 2. Korintským 6:17: „‚Proto, vyjděte z jejich středu a oddělte se,‘ praví Pán, ‚a nečistého se nedotýkejte.‘“
Spurgeon tím nevolal po založení nové denominace; pozemským organizacím zjevně nedůvěřoval:
Obáváme se, že neexistuje naděje na vytvoření společenství, které by se dokázalo ubránit před muži, kteří jsou natolik podlí, že jednu věc vyznávají, ale věří jiné; ale mohla by se budovat neformální spřízněnost mezi těmi, kdo se drží křesťanství svých otců. Třeba nezmohou moc, ale alespoň budou moci protestovat a co nejvíce se osvobodit od spoluviny, kterou ponesou, pokud budou mlčet. Jestliže je evangelikální křesťanství odsouzeno k tomu, aby na čas padlo, ať evangelikálové zemřou v boji a v plné jistotě, že jejich evangelium bude vzkříšeno, až výmysly „moderního myšlení“ spálí neuhasitelný plamen.
Článek otřásl celým evangelikálním světem. Spurgeon, kterého evangelikálové po desetiletí prakticky bez výjimky ctili, byl najednou pod ostrou palbou kritiků ze svých vlastních řad. To, co navrhoval, bylo pravým opakem konsenzu evangelikálního uvažování Spurgeonovy doby. Veškeré trendy směřovaly ke sjednocení, harmonii, splynutí a bratrství. A najednou se ozval osamělý hlas – nejvlivnější hlas ze všech – který pobízel skutečné věřící, aby se stali separatisty. Církev nebyla připravená ani ochotná takovouto radu slyšet – a to ani od „knížete kazatelů“.
DOWN GRADE IV
I přes to, že ho někteří bratři prosili, ať své vyjadřování zmírní či ubere na kritice, Spurgeon byl v zářijovém vydání The Sword and the Trowel ještě důraznější. Spurgeon věřil, že reakce čtenářů na dřívější články je dostatečnou obhajobou jeho pozice. Do redakce proudily dopisy, které znovu a znovu dosvědčovaly nejostřejší obvinění, která vznášel. Ve skutečnosti začal přemýšlet, jestli jeho troubení na poplach není příliš slabé a jestli nepřišlo příliš pozdě:
Zatroubili jsme na Sionu na poplach, jak nejlépe jsme mohli, abychom varovali před rostoucím zlem naší doby, a dostali jsme nepřeberné množství důkazů, že se ozýváme právě včas. Dopisy ze všech stran jasně ukazují, že momentální stav církve je ještě horší, než jsme si mysleli. Zdá se, že jsme ani v nejmenším nepřeháněli, naopak – měli jsme předložit ještě mnohem děsivější obrázek. Tato skutečnost nám působí hluboký zármutek. Kdybychom byli usvědčeni z nesprávnosti našich tvrzení, odvolali bychom je s upřímně kajícným vyznáním. S radostí bychom se vzdali našich obav. Netěší nás přinášet obvinění; naše srdce se neraduje, že, jak se zdá, je mezi námi a tolika lidmi nepřátelství.[31]
Místo toho, aby Spurgeonovi kritici na jeho obvinění reagovali, prostě je jen označili za vágní (ačkoliv Shindler i Spurgeon byli vše, jen ne vágní). Spurgeon nyní bojoval s opakovaným onemocněním ledvin, a tak nekázal. Někteří naznačovali, že články v kauze „Down-Grade“ nebyly ničím jiným než tirády vážně nemocného člověka. Toto obvinění Spurgeona velmi zarmoutilo:
Naši odpůrci se rozhodli dělat jízlivé narážky na naši nemoc. Všechny ty vážné věci, které jsme napsali, jsou prý jen projevy naší bolesti, a tak bychom si prý raději měli pořádně odpočinout. Předstírají soucit, ale ve skutečnosti nestoudně zlehčují pravdu tím, že ukazují na chabý zdravotní stav jejího svědka. K těmto malichernostem řekneme jen toto: Za prvé, článek jsme napsali, když jsme byli v plném zdraví, a v tisku se objevil předtím, než byla zjevná jakákoliv známka blížícího se záchvatu. Za druhé, pokud vedeme spor s křesťany, měli bychom mít jistotu, že je nedostatek argumentů nepovede k tomu, aby se uchýlili k osobním útokům.[32]
Spurgeonovi oponenti útočili na něj osobně, ačkoliv on i Shindler si dali velmi záležet na tom, aby jejich výtky nesměřovaly na konkrétní jednotlivce. Spurgeonovi protivníci navíc zcela ignorovali podstatu sdělení jeho článků. „Nikdo se ani nepokusil vyvrátit naše tvrzení,“ píše Spurgeon.[33] Nikdo nepopřel ani jediné z jeho obvinění. Samozřejmě, nebylo to totiž možné. Ačkoliv jen hrstka lidí to byla ochotná uznat, anglický evangelikalismus upadal.
Spurgeon píše se svou typickou obrazotvorností, která byla vlastní jeho kázáním: „Dům je vykrádán, zdi jsou prokopávány na dalších a dalších místech, ale dobří lidé uvnitř mají příliš rádi teplo peřin, než aby vylezli z postele, a příliš se bojí, že jim někdo rozbije hlavu, než aby sešli do přízemí a lupičům se postavili; navíc jsou i trochu rozmrzelí, že se určitě najde nějaký hlučný maník, který spustí povyk nebo zakřičí ‚Zloději!‘“[34]
Spurgeon začínal vážněji uvažovat a jasněji mluvit o rozvázání společenství s těmi, o nichž byl přesvědčený, že stojí proti evangeliu. Po desetiletí byl Spurgeon nejvýraznějším a nejvlivnějším členem Baptistické unie. Teď se však zdálo, že vážně uvažuje, že kvůli svědomí Unii opustí.
Rozdíly a neshody jsou den ode dne zjevnější. Mezi muži, kteří věří svým Biblím, a těmi, kteří jsou připraveni zajít dál, než Písmo dovoluje, se otevírá propast. Inspirovanost a spekulace spolu dlouho nevydrží. Kompromis nepřichází v úvahu. Není možné držet se inspirovanosti Slova a zároveň ji popírat; nemůžeme věřit v usmiřující oběť a zároveň ji popírat; nemůžeme se držet nauky o pádu, ale zároveň mluvit o evoluci duchovního života z lidské přirozenosti; nemůžeme vyznávat trest pro nekajícné a zároveň mluvit o „větší naději“. Jedno nebo druhé musí jít. Je potřeba se rozhodnout.
A když jsme si vybrali cestu, po které půjdeme, není možné stýkat se s těmi, kteří jdou tou opačnou.[35]
Spurgeon zjevně doufal, že evangelikální vedoucí Baptistické unie pochopí jeho postoj a rozhodnou se pro nápravu. Unie nikdy nepožadovala podřízenost vůči nějakému věroučnému standardu. Od jejího počátku se více či méně předpokládalo, že všichni její členové jsou evangelikální. Jediný doktrinální bod vyžadovaný pro členství byl proto způsob křtu. Spurgeon věřil, že takový základ není dostatečný na to, aby zabránil odchýlení od pravdy, a tak apeloval na Baptistickou unii, ať prosadí novou strukturu, která mezi členy zajistí doktrinální integritu.
Vedoucí denominace stáli před volbou – možná ztratí Spurgeona, nebo se Unie rozdělí – a tak začali hledat kompromis.
Ale Spurgeon kompromis odmítl:
Ať ti, kdo odmítají opustit úzkou cestu, zůstanou na úzké cestě a trpí kvůli tomu; ale snažit se zároveň jít po široké cestě je absurdní. Jaké společenství má Kristus s Beliálem?
Přišli jsme až sem a nyní stojíme. My, kdo jsme jedné mysli, čekejme na Hospodina, ať nám ukáže, co po Izraeli žádá. S vytrvalou vírou zaujměme svá místa; ne v hněvu, ne v duchu podezřívavosti a rozdělení, ale s obezřetností a rozhodností. Pojďme nepředstírat společenství, které necítíme, a neskrývat přesvědčení, která hoří v našich srdcích. Žijeme v nebezpečných časech a je na každém věřícím, aby nesl břemeno své zodpovědnosti, nebo ukázal, že je zrádce. Pán každému jasně ukáže, kde je jeho místo a jaký je jeho směr.[36]
Právě tak Spurgeon ukončil svůj článek. Hodil rukavici. Jeho mysl a srdce byly rozhodnuté. Neustoupí.
DOWN GRADE V
Říjnové vydání The Sword and the Trowel obsahovalo třetí ze Spurgeonových článků o kauze „Down-grade“. Článek nesl nadpis „The Case Proved“ („Dokázáno“); většinu tvořily úryvky z dopisů a zpráv, které Spurgeon dostal v reakci na předchozí články. Spadaly do dvou kategorií. První byly od čtenářů, kteří viděli, jak konflikt kypí, a chtěli celou bouři utišit. Spurgeon je označil za „vážené přátele“, kteří se chtějí „vrhnout mezi bojovníky a provolávat, že není důvod válčit, že naše motto může dále být ‚Pokoj, pokoj!‘“[37] Spurgeon tyto lidi obvinil z toho, že jsou „natolik laskaví a přátelští, že všechny věci vidí skrze výjevy z barevného, kostelního skla“.[38]
V druhé kategorii byly reakce lidí, kteří souhlasili se Spurgeonovým hodnocením, že situace je skličující. Mnozí popisovali konkrétní příklady kompromisů a falešného učení mezi těmi, kdo se prohlašovali za evangelikály.
Spurgeon znovu položil otázku: „Jsou bratři, kteří zůstávají ortodoxními, připraveni takovéto názory podpořit tím, že zůstanou v unii s těmi, kdo je zastávají a učí?“[39] Spurgeon byl přesvědčený, že Baptistická unie se těmto otázkám bude věnovat na svých každoročních podzimních setkáních v Sheffieldu, a tak se ještě naposledy jasně vyjádřil:
Kroky, které je třeba podniknout, necháváme na těch, kteří vidí jasněji než my, co by Izrael měl udělat. Jedna věc je nám jasná: nelze očekávat, že se budeme scházet v rámci jakékoliv unie, která zahrnuje ty, jejichž vyučování je v základních bodech přesným opakem toho, co je nám drahé… Zdá se nám, že je mnoho oblastí, kde je možný kompromis, ale jsou oblasti, kde by i jen předstírat společenství znamenalo zradu. S hlubokou lítostí se zříkáme shromažďování se s těmi, které ze srdce milujeme a vážíme se jich, jelikož by nás to vedlo do spolku s těmi, s kým nemůžeme mít v Pánu žádné společenství.[40]
V Sheffieldu se však celá otázka nakonec vůbec neřešila.
VYSTOUPENÍ Z UNIE
28. října 1887 napsal Spurgeon hlavnímu tajemníkovi Baptistické unie, kterým byl Samuel Harris Booth:
Drahý příteli,
jako tajemníkovi Baptistické unie Vám dávám na srozuměnou, že musím z Unie vystoupit. Činím tak s krajní lítostí; ale nemám na výběr. Důvody vysvětluji v listopadovém vydání The Sword and the Trowel a věřím, že mi odpustíte, když je zde nebudu opakovat. Prosím, neposílejte nikoho, aby mě požádal, abych si vše ještě rozmyslel. Obávám se, že už jsem o celé věci přemýšlel až příliš dlouho; každá další hodina mě přesvědčuje, že rozhodně nejednám příliš brzy.
Rád bych také dodal, že zde ani v nejmenším nesehrála roli žádná osobní hořkost či zášť. Osobně se mi dostalo více respektu, než jsem doufal. Jednám s čistým svědomím a jistotou přesvědčení. Vy sám víte, že jsem dlouho meškal, protože jsem doufal v lepší vývoj událostí.
Se srdečným pozdravem
C. H. Spurgeon[41]
Když psal Spurgeon Boothovi tento dopis, zjevně už měl napsaný článek pro listopadový The Sword and the Trowel. Tento článek, nazvaný „A Fragment upon the Down-Grade Controversy“ (Střípek o kontroverzi „Down-grade“), začínal těmito slovy: „Mnoho z našich čtenářů už bude unavených z kontroverze „Down-grade“: nemohou z ní být ani z desetiny tak unavení, jako jsme my.“[42] Když Spurgeon přemýšlel, zda z Unie odejít, celá záležitost zcela pohltila jeho myšlenky i emoce. Ale Spurgeon cítil, že nemá na výběr. Z jeho hlediska nebyla jiná možnost, než se od nepřátel evangelia oddělit: „Udržovat společenství s někým, kdo šíří vědomý a smrtelný blud, je spolupodílení se na jeho hříchu.“[43] Důraznost Spurgeonovy rétoriky nám dává nahlédnout do jeho srdce: „Když budeme otevření, nemůžeme tato uskupení nazývat křesťanskými uniemi. Začínají totiž víc a víc vypadat jako Konfederace zla. Před Boží tváří se obáváme, že o ničem jiném nejsou. Pro naše srdce je to velmi smutná pravda; nedokážeme to ale vnímat jinak.“[44]
Spurgeon neviděl žádný důvod, proč by skuteční křesťané měli vycházet vstříc těm, kdo popírají autoritu a dostatečnost Písma. „Jestli tomu ti muži věří, ať budují vlastní sbory, unie a bratrstva a učí je tam! Proč musí přicházet mezi nás?“[45]
Cítil, že neměl žádnou jinou možnost, než vydat se cestou, po níž se vydal:
„Během posledního měsíce nám mnozí položili úzkostlivou otázku, ‚Co máme dělat?‘ Neměli jsme pro ně odpověď – kromě toho, že každý musí sám pro sebe hledat Pánovo vedení. V našem vlastním případě jsme náš postup sdělili ve vydání z minulého měsíce. Okamžitě a zcela jasně vystupujeme z Baptistické unie.“[46]
Tato zpráva musela být pro mnoho čtenářů velkou ránou. Jen hrstka lidí věřila, že Spurgeon své hrozby naplní. Pokoj a jednota se prakticky všude chápaly jako ty nejvyšší křesťanské ctnosti. Bylo nemyslitelné, že by se Charles H. Spurgeon, nejvlivnější a nejpopulárnější britský evangelikál své doby, stal schizmatikem. Ale právě tak chápala Spurgeonovo chování většina lidí.
SPURGEON A BAPTISTICKÁ UNIE
Ale Spurgeon nevystoupil rozmrzele ani nepřátelsky. Své chování vysvětlil v dopise, který 23. listopadu napsal z jihu Francie jednomu z britských pastorů, panu Mackeyovi: „Nezbylo mi, než z Unie odejít, jelikož ani mé soukromé stížnosti k vedoucím, ani mé opakované a ostré prosby směřované všem nikam nevedly. Dostal jsem se do bodu, kdy jsem se vší vážností neviděl jinou cestu, než odejít.“[47]
Tento soukromý dopis Mackeyovi se dostal do rukou stočlenné Radě Baptistické unie. Osmdesát z těchto mužů se setkalo 13. prosince, aby se zabývali Spurgeonovými obviněními. Většina z nich byla Spurgeonovými tvrzeními a jeho následným odchodem pobouřena. Obvinili ho, že svá obvinění zakládá na nepřesných informacích a vedoucí Unie kategoricky odmítali, že by za nimi Spurgeon kdy přišel se „soukromými stížnostmi“ či jakýmikoliv obavami ohledně stavu učení Unie.
Ale zvláště jeden z vedoucích věděl, že to tak není – hlavní tajemník Booth. Booth a Spurgeon za sebou měli mnoho soukromých rozhovorů a vyměnili si mnoho dopisů ohledně žalostného stavu Unie. Booth ve skutečnosti sám pobízel Spurgeona, ať se postaví proti modernismu, který v Unii tak nekontrolovaně bujel. Booth dokonce evidentně předával Spurgeonovi informace o široce rozšířeném kompromisu a jména mužů, jejichž ortodoxii měl důvody zpochybňovat.[48] Ale Booth Spurgeona zapřísahal, ať o jejich korespondenci mlčí. „Dopisy, které jsem Vám posílal, nebyly oficiální, ale důvěrné,“ napsal Booth, když si začal myslet, že ho Spurgeon prozradí. „Nesmíte je použít. Je to věc cti.“[49]
Protokol ze zasedání ukazuje, že Booth Radu oklamal ohledně toho, jaké rozhovory se Spurgeonem vedl. Tvrdil: „Znovu říkám, že veškeré konverzace, které jsem měl s panem Spurgeonem, neměly za účel přijít s obviněními proti bratřím, která bych pak předložil této radě. Nikdy mi ani nepřišlo na mysl, že by zde chtěl pan Spurgeon zveřejnit část naší konverzace a formulovat ji jako obvinění.“[50] Ač slova, která říkal, byla pravdivá, ani zdaleka to nebyla celá pravda. Ostatně, byl to Booth, kdo přišel za Spurgeonem s obavami jako první. Jejich rozhovor o těchto palčivých tématech byl mnohem víc než jen zběžná konverzace. Právě Booth věděl o vážných obavách tohoto velikého kazatele ohledně úpadku Unie více než kdokoliv jiný – a, jak Spurgeon věřil, je i sdílel.
Ale i tehdy, když Rada Baptistické unie – včetně Bootha – Spurgeona obvinila, že překrucuje pravdu, Spurgeon ctil Boothovo přání, aby udržel jejich korespondenci v tajnosti. „Spurgeon mohl předložit svou korespondenci s Boothem a souhrnně tak doložit, do jaké míry vše konzultoval s vedoucími Unie.“[51] Místo toho raději snášel urážky a falešná obvinění – a to i tehdy, když se jedním z jeho žalobců stal sám Booth.
„To, že doktor Booth říká, že jsem si mu nikdy nestěžoval, je fascinující,“ napsal Spurgeon své ženě. „Bůh o tom ví všechno. A On dohlédne na to, abych byl ospravedlněn.“[52]
Ale, jak upozorňuje jeden z jeho životopisců, „Spurgeon nikdy ospravedlněn nebyl. Mnoho lidí si stále myslí, že přišel s obviněními, která nemohl podložit, a když byl vyzván, ať předloží důkazy, rezignoval a utekl. Nic však není dále od pravdy. Spurgeon mohl předložit dopisy doktora Bootha. Myslím si, že to měl udělat.“[53]
Rada Baptistické unie Spurgeona obvinila, že se provinil proti Ježíšovým pokynům v Matouši 18, protože nešel v soukromí za těmi, z jejichž strany prožíval křivdu. Spurgeon na toto obvinění reaguje v dalším dopise manželce: „To je taková fraška, že jsem se prý s těmito bratry měl vidět v soukromí, podle Matouše 18:15! Proč, když jsem s tajemníkem a předsedou viděl znovu a znovu; až pak jsem svůj nářek vydal tiskem. A Unii jsem opustil, když už nešlo nic víc dělat.“[54]
Dr. Jamesi Culrossovi, předsedovi Unie, Spurgeon napsal:
Řídil jsem se pokyny našeho Pána ohledně soukromého řešení problémů, a tak jsem se dříve opakovaně setkával s předsedy a tajemníkem. Své stížnosti jsem psal znovu a znovu, ale bez jakéhokoliv úspěchu. Neměl jsem jinou možnost, než se stáhnout. Žádný příčetný člověk si nemůže myslet, že jsem se měl vydat za každým z bludařů osobně. Nemám nad nimi žádnou pravomoc; a kdybych za nimi šel, byl bych označen za urážlivě dotěrného; a právem. Má stížnost se týká Unie, a jedině jí. Celou dobu se zabývám Unií jako takovou.[55]
Tím, že vedoucí Unie vznesli otázku Matouše 18 a obvinili Spurgeona, že jim odpovídajícím způsobem nepředložil své obavy, se Rada zjevně jen vyhýbala skutečnému problému. Navrhli, že pošlou delegaci čtyř mužů, kteří budou Spurgeona konfrontovat, a, zatímco byl ve Francii, napsali mu, ať se pokusí zařídit schůzku. Spurgeon odmítl a řekl, že se s těmito muži setká, až se vrátí do Anglie.
Spurgeon chápal reakci Rady jako zjevný pokus udělat problém z něj, a odvést celou kontroverzi od doktrinálního úpadku v Unii. Navíc, on sám se s opatrností vyhnul tomu, aby útočil na kohokoliv osobně; teď však Rada útočila na něj a tvrdila, že jelikož nezmínil žádná jména a podrobnosti, jeho obvinění byla příliš vágní, než aby se jimi zabývala. Spurgeon tady poslal nezvykle defenzivní dopis editorovi hlavního orgánu Unie, kde píše:
Editorovi „The Baptist“
Vážený pane,
nezabíral bych Vaše sloupky osobními záležitostmi, kdyby to nebylo nezbytně nutné. V dopisu panu Mackeyovi jsem napsal: „Nezbylo mi, než z Unie odejít, jelikož ani mé soukromé stížnosti k vedoucím, ani mé opakované a ostré prosby směřované všem nikam nevedly.“ Mé tvrzení není nepravdivé ani nepřesné. Po bolestivé události v Leicesteru [kde v roce 1883 Baptistická unie dovolila, aby na jejich setkáních kázal unitář] jsem si velmi důrazně stěžoval tajemníkovi, předsedovi (panu Chownovi) a dalším členům Rady. V sirotčinci, kam laskavě přišel, se pan Chown pateticky snažil odvolávat, že tuto událost je třeba chápat jako ojedinělý případ, a doufal, že se pletu. Touto záležitostí jsem se už dále nezabýval. V tom jsem, možná, vinen.
Od té doby jsem o této otázce opakovaně hovořil s tajemníkem [Boothem], jak on ochotně uznává. Myslím, že každý rok se mi on sám i pan Baynes ozývali, zda jsem ochoten kázat pro Unii nebo na misijních bohoslužbách spojených se shromážděními Unie. Při každé z těchto příležitostí alespoň jeden z nich slyšel mé stížnosti. Obávám se, že nakonec z nich už byli unavení. Zde bych chtěl zdůraznit, že nechci směšovat misii a Unii; ale vzhledem k tomu, že tito dobří tajemníci mě ohledně stejné série setkání kontaktují oba, to, co jsem řekl jednomu, jsem vnímal, jako bych to řekl oběma. Skutečností je, že jsem se odmítal setkání veřejně účastnit, protože jsem si nemohl být jistý, že bych tím nebyl kompromitován. To je jistě něco, co hovoří mnohem hlasitěji než slova. S panem Williamsem a doktorem Maclarenem jsme si vyměnili mnoho korespondence, což je z jejich strany rozhodně nanejvýš obdivuhodné.
Můj přítel, pan Williams, říká, že mé dopisy byly označené jako „soukromé“, a právě to jsem řekl i panu Mackeyovi. Pan Booth nechápal mou komunikaci s ním jako oficiální; nikdy jsem ani neřekl, že to tak bylo. Každopádně je pravdou, že jsem mu posílal své stížnosti, zatímco jsem se v celé věci mého posouzení situace pokoušel o kompromis, když jsem se účastnil práce, ale ne vyjadřování Unie. Přál bych si, aby bývala byla možná nějaká střední cesta. Nepustím se do toho, abych konkrétně odhadoval, kolik členů Rady znalo můj pohled na věc a mé pocity, protože mě mnohokrát slyšeli, ale rozhodně jich bylo více než dost na to, aby byl můj výrok směřovaný panu Mackeyovi oprávněný.
Všimněte si, že je řeč pouze o první části věty. Zbytek věty – „ani mé opakované a ostré prosby směřované všem“ – je vynechán, a tak je první část věty zdůrazněná více, než jsem zamýšlel. Mé dopisy ohledně kauzy „Down-grade“ se nezabývají pouze baptistickou denominací, která je, jak neustále připouštím, méně poskvrněná než denominace ostatní; týkaly se jí však natolik, že znovu otištěné články byly předloženy celé organizaci a zaslány všem. „Orgán baptistické denominace“ celou aféru přirovnal k „velkému křenovi“ a uvedl, že někteří kazatelé ji cestou do Sheffieldu označili za „jeden velký vtip“. Na setkáních ohledně ní neproběhlo žádné oznámení. Jedinou výjimkou bylo napadání mé osoby před celým shromážděním bez toho, že bych mohl jakkoliv reagovat. O dalších nevlídných a nelaskavých projevech některých jednotlivců nebudu více psát; celkově ale bylo zjevné, že nikdo nepovažuje mé naléhání za hodné pozornosti. Kdyby se kterýkoliv z bratří domníval, že jsou vážné, mohl je před Radou zmínit a požádat, aby daná soukromá prohlášení zazněla i veřejně; ale nikdo to nepovažoval za moudré. Tímto si nestěžuji; ale nikdo nemůže tvrdit, že jsem ve výše uvedených citacích neříkal pravdu.
Zdá se, že otázka, která se ve skutečnosti řešila, nezněla: „Je tvrzení pana Spurgeona pravdivé?“, ale: „Sepsal svá tvrzení tak, aby vedoucí cítili potřebu celou záležitost předložit Radě?“ Jak vidí každý, kdo má alespoň polovinu oka, to je něco jiného. Proto by bylo možné ospravedlnit tazatele, ty, co odpovídají, a další tím, že se teoreticky mohlo stát, že oni mluvili o jedné věci a já o jiné, a tak to chci udělat.
Ale je to velmi smutný začátek bratrské porady. Obvinění neznělo, že jsem vědomě lhal, ale že jsem řekl něco, co nebyla pravda – pravděpodobně kvůli selhání mých duševních schopností. Závěrem by tedy mělo být, že je ztrátou času posílat delegaci, aby se radila s tak imbecilním člověkem. K takovému závěru se však nechci dopracovat. Věřím, že jsem se nesnížil k osobním útokům. Nechci nikomu připisovat konkrétní motivy; ale doufám, že to, co jsem zde napsal, se nezdá jako neuctivé ke ctěným bratrům, kteří se se mnou chtějí setkat a radit.
S úctou
C. H. Spurgeon
Menton 19. prosince[56]
Dopis nebyl nikdy publikován.
HLASOVÁNÍ BAPTISTICKÉ UNIE O NEDŮVĚŘE
Spurgeonova neochota setkat se ve Francii s delegací Unie pramenila z jeho obav, že se Rada prostě jen snaží, aby se veřejnosti zdál protivný a tvrdohlavý. Své ženě Susanně napsal: „Představ si čtyři doktory teologie, jak cestují celou cestu až sem, aby se se mnou setkali! Byl jsem v rozpacích a nevěděl, co odpovědět. Vlastně moc nechápu, co to všechno znamená. Ležel jsem v posteli do jedné hodiny ráno a nemohl usnout… Nebojím se čtyř doktorů, ale jsem přesvědčený, že je to z jejich strany velmi chytrý krok. Jestli to znamená, že se vzdají, je to dobře; ale jestli je účelem dostat mě do opovržení pro mou ‚neobměkčitelnost‘, je to něco úplně jiného.“[57]
13. ledna 1888 byl Spurgeon zpět v Londýně a setkal se s delegací Unie v Tabernaclu (pozn. překl.: Metropolitan Tabernacle byl sbor, ve kterém Spurgeon kázal). Ve skupině byli hlavní tajemník Booth, odcházející předseda James Culross a nově zvolený předseda John Clifford. Alexander Maclaren, čtvrtý člen ustanovené poroty – který s nejvyšší pravděpodobností sympatizoval se Spurgeonem – byl nemocný a setkání se nezúčastnil.[58] Tito muži Spurgeona požádali, aby svůj odchod znovu zvážil. Spurgeon navrhl, ať Unie přijme evangelikální vyznání víry. Delegace odmítla. Ani jedna strana neměla pocit, že by se na schůzce něčeho dosáhlo.
Pět dní nato se Rada Baptistické unie znovu sešla. Tentokrát hlasovali, zda přijmout Spurgeonův odchod. A poté odhlasovali vyslovení nedůvěry Spurgeonovi.
Pouze pět z prakticky sto členů v tomto hlasování Spurgeona podpořilo. Překvapivě naprostá většina souhlasila s vyslovením nedůvěry jejímu nejznámějšímu členovi. Rada došla k tomuto závěru:
Rada si uvědomuje vážnost obvinění proti Unii, která pan Spurgeon přednesl před svým odchodem a také i po něm. Bere v úvahu, že veřejná a obecná povaha, s níž byla přednesena, ovlivňuje celou organizaci a vrhá podezření na bratry, kteří milují pravdu tak jako on. Jelikož pan Spurgeon odmítá poskytnout jména těch, na koho jeho obvinění směřovala, a důkazy, kterými by je podpořil, Rada usuzuje, že tato obvinění vůbec neměl předkládat.[59]
Richard Glover, jeden ze spisovatelů Spurgeonovy doby, přesně zhodnotil celou situaci ve své publikaci Evangelical Nonconformist:
Přístup, který vedoucí Unie přijali, byl pokusem obvinit Spurgeona z toho, že on sám je plně zodpovědný za narušení jejího klidu. Zaujali pozici, že jeho obvinění byla příliš vágní, než aby zasluhovala vážné přezkoumání, jelikož je nedokázal podložit jmenováním konkrétních provinilých kazatelů. Tento přístup byl možná užitečný z politického hlediska, ale jinak ho lze popsat jen jako nečestnou bagatelizaci celého problému.[60]
Skutečností je, že, jak jsme viděli, kdyby Spurgeon chtěl, mohl jména poskynout. Mohl poskytnout Boothovy dopisy, a tak se ospravedlnit, čímž by zároveň postavil Bootha do úlohy dalšího svědka proti heretikům. Navíc mohl Spurgeon jednoduše citovat publikované práce některých svých baptistických bratrů. „Spurgeon měl více než dostatek důkazů; na stránkách žurnálů jako Christian World, Independent, Freeman, British Weekly, a Baptist byla publikována mnohá prohlášení dobře známých mužů. Stále ještě lze dohledat jejich archivy z let 1887 a 1888; poskytnou mnoho důkazů, které ukáží na pravdivost Spurgeonových obvinění.“[61]
Proč Spurgeon prostě nevyjmenoval ty, kdo opustili evangelikalismus? Za prvé, nechtěl vést spor ohledně konkrétních jednotlivců. Bál se, že celá debata se zvrhne v pouhou osobní válku: „Kdybychom nebyli extrémně opatrní, abychom se vyhnuli zmiňování konkrétních osob, mohli bychom poukázat na publikace některých z těchto uznávaných autorů, kteří by celým svým postojem [naše stanovisko] patřičným způsobem doplnili, pokud by zcela neprotiřečili tomu, co dosud napsali.“[62] „Boj se stal příliš osobním; a některé události, kterými se nebudu zabývat, ho učinily příliš bolestivým, než abych v něm chtěl pokračovat.“[63]
Spurgeon ale především cítil, že požadování jmen bylo jen pokusem vyhnout se skutečnému problému, kterým byla politika Baptistické unie. Jak poukázal, Unie neměla žádný doktrinální standard, a tak postrádala autoritu, která by jí umožňovala zasáhnout proti falešnému učení: „V tomto zřízení je jedinou možností, jak být heterodoxní, zříci se svého křtu.“[64] Takže i kdyby býval jmenoval konkrétní jednotlivce, Unie proti nim nemohla nic udělat, pokud by nebyla ochotná přijmout evangelikální vyznání víry a vyžadovat od všech svých členů, aby se jím řídili. A právě přesně to Unie dosud odmítala.
Spurgeon upřímně doufal, že by celá kontroverze „Down-Grade“ mohla pobídnout řadové členy Unie, aby požadovali, ať Rada takovou politiku prosadí.
POSLEDNÍ KOMPROMIS
Mezi evangelikály Spurgeonovy doby byl populární postoj „Žádné krédo, jen Kristus“. Mnozí se domnívali, že kréda, vyznání víry a doktrinální stanoviska jsou jaksi pod-křesťanská. A je oprávněné mít se na pozoru, abychom žádné vyznání nad Písmo nestavěli. Když se to stane, vyznání samo se stává modlou, něčím, co brání skutečnému uctívání.
Ale Spurgeon sám poukázal na fakt, že pokud je vyznání pravdivé – tedy je v harmonii s Písmem a plně se Písmu podřizuje, pak takové nebezpečí nehrozí:
Tvrdit, že „vyznání víry se staví mezi člověka a jeho Boha“, znamená předpokládat, že není pravdivé; pravda řečená s jakoukoliv mírou rozhodnosti neodděluje věřícího od jeho Pána. Pokud jde o mě, to, čemu věřím, se nestydím říci tím nejjasnějším možným jazykem; a pravdu, které se držím, držím proto, že věřím, že se jedná o Boží mysl zjevenou v jeho neomylném Slově. Jak by mě tedy mohla oddělovat od Boha, který ji zjevil? Jedním ze způsobů mého společenství s mým Pánem je to, že jeho slova přijímám stejně jako jeho samotného, že podřizuji své chápání tomu, co vidím, že učí. Ať už říká cokoliv, přijímám to, protože to říká On, a v tom ho pokorně uctívám z hloubi své duše.
Nedokáži sympatizovat s člověkem, který řekne, že nemá žádné vyznání; věřím totiž, že sám dokazuje svůj omyl. Měl by mít vyznání. A můžeme si být jisti, že ho má – musí ho mít, i pokud takovou představu odmítá. Jeho vlastní nevíra je v určitém smyslu vyznáním.
Námitka proti vyznání víry je velmi pohodlným způsobem, jak protestovat proti disciplíně, je touhou po možnosti odchylovat se od standardů. Stojí za ní přání, aby Unie byla jako Noemova archa, která byla místem pro čisté i nečisté, pro plazy i ptáky.[65]
V teologickém klimatu Anglie konce 19. století bylo nemožné nevidět, že Spurgeon má pravdu. I po rozhodnutí vyslovit Spurgeonovi nedůvěru Rada Unie věděla, že se s otázkou vyznání víry bude muset zabývat 23. dubna na valné hromadě.
Spurgeon do valné hromady Unie vkládal naděje. V sekci „Poznámky“ dubnového vydání The Sword and the Trowel napsal:
Boží lid by se nyní měl neustále modlit. Celé tělo Baptistické unie se 23. dubna setkává na valné hromadě. Velkou otázkou pak bude, zda má mít Unie evangelikální základ, nebo ne. Věříme, že otázka bude prodiskutována s laskavostí a že padne správné rozhodnutí. Každá skupina křesťanů se hlásí ke své víře, a tak Baptistická unie jistě udělá to samé. Ať už je její víra jakákoliv, ať se k ní přihlásí.[66]
Spurgeon volal především po jasnosti a srozumitelnosti. Poslal dopis editorovi časopisu Baptist, ve kterém mimo jiné napsal: „Ať už Rada udělá cokoliv, ať se především vyhne vyjadřování, které by nakonec mohlo mít dva protiřečící si významy. Budeme upřímní a otevření: [v Unii] existují závažné rozdíly – ať jsou otevřeně přiznané.“[67]
Slovy Iaina Murrayho: „Přesně touto zásadou se Rada nikdy neřídila.“[68] Rada se setkala před dubnovou valnou hromadou Unie a připravila stručné, poměrně vágní, ale v zásadě evangelikální vyznání víry. Když se vyznání na valné hromadě četlo, bylo uvedeno tvrzením, že Unie nemá žádnou autoritu, aby tento doktrinální standard u svých členů prosazovala. Ještě hůře, vyznání obsahovalo poznámku pod čarou, která dodávala, že někteří „bratři v Unii… se nedrží obvyklého výkladu“ pasáží ohledně vzkříšení a posledního soudu.[69]
Nicméně mnoho evangelikálů na setkáních valné hromady – včetně Spurgeonova bratra Jamese – věřilo, že prezentované vyznání je přijatelným kompromisem. A bylo jisté a jasné, že Unie nezajde dále.
Charles Williams, proponent „Nové teologie“, přiměl shromáždění k tomu, aby přijalo kompromitující vyznání. Williams se chopil příležitosti a přednesl vášnivou obhajobu liberálních idejí. James Spurgeon „souhlasil s odhodláním pana Williamse, ale ne s jeho řečí“.[70] The Baptist oznámil, že „upřímnost, odvaha a srdnatost řeči pana Spurgeona posluchače hluboce zasáhla a velmi pomohla k dosažení značné jednoty v následném hlasování“.[71]Rozhodnutí prošlo poměrem 2 000 : 7.
Henry Oakley tam toho dne byl. O několik let později vzpomíná na zmatek, který v auditoriu vládl:
Byl jsem v City Temple, když se vše dalo do pohybu a rozhodnulo. City Temple byl asi tak plný, jak to jen bylo možné. Byl jsem tam velmi brzy, ale i tak jsem našel jen místo ke stání v uličce na zadní galerii. Poslouchal jsem jednotlivé projevy a jediný, který si jasně pamatuji, je projev pana Charlese Williamse. Citoval Tennysona, aby obhájil liberální teologii a ospravedlnil pochybovačství. Pak přišlo hlasování. Jen ti, kdo byli na místě, směli jakožto členové shromáždění hlasovat. Když byl dán návrh na vyslovení nedůvěry, zvedl se les rukou. „Proti,“ ohlásil předseda, doktor Clifford. Neviděl jsem žádné ruce, ale podle záznamů jich bylo sedm. Bez toho, že by byly oznámeny počty, celé shromáždění propuklo do dlouhého bouřlivého jásotu. Někteří starší muži si tak vybili nashromážděné nepřátelství; u mnoha mladších mužů šlo o vášnivý odpor proti, jejich slovy, „zpátečnickým poutům“. Byl to zvláštní pohled. Prakticky jsem měl slzy v očích. Stál jsem blízko jednoho z „mužů ze Spurgeonova kazatelského semináře“, kterého jsem dobře znal. Pan Spurgeon ho přijal velmi pokorně a velkoryse. Po vyslovení nedůvěry svému šlechetnému učiteli začal radostně divočit. Říkám, bylo zvláštní sledovat, jak se tak velké shromáždění zvráceným způsobem raduje ze zavržení největšího, nejvznešenějšího a nejušlechtilejšího vůdce jeho víry.[72]
Je však prakticky jisté, že většina evangelikálů, kteří tam toho dne byli, neviděla věci tak jasně jako Oakley. Nemohli chápat, že celé hlasování bylo jen dalším vyslovením nedůvěry Spurgeonovi. James Spurgeon rozhodně nezamýšlel potupit svého bratra, když se k celé věci připojil. James, jako většina přítomných evangelikálů, natolik usiloval o usmíření, že chybně věřil, že vyznání víry – jakékoliv vyznání víry – bylo jakýmsi vítězstvím pro jejich stranu.
Charles Spurgeon ale věděl, že to tak není. Napsal svému příteli: „Můj bratr si myslí, že zvítězil, ale já jsem přesvědčený, že jsme beznadějnězaprodáni. Láme mi to srdce. S jistotou mohu říct, že udělal přesný opak toho, co jsem měl udělat já. Ale řídil se svým nejlepším úsudkem, proto ho neviňme. Modli se za mě, aby má víra neselhala.“[73]
DOZVUKY
G. Holden Pike napsal: „Jak se později ukázalo, pokoj [získaný hlasováním valné hromady] nebyl tím pokojem, jejž mnozí očekávali. Trhlina v Unii… se nikdy nezacelila.“[74] Jak Charles Spurgeon celou dobu varoval, kompromisem s nepřáteli evangelia nelze nic získat. Úpadek Baptistické unie byl jen urychlen. Ti, kdo přijali „Novou teologii“, byli rozhodnutím Unie jen povzbuzeni. A teď drželi opratě Unie ve svých rukou.
Spurgeon napsal:
Toto rozhodnutí, s jeho poznámkou pod čarou, s výkladem jeho iniciátora a se znovuzvolením staré rady, dobře ukazuje maximum toho, čeho šlo v rámci kompromisu, který by vyhověl všem, dosáhnout. Stačí to? Najde se vůbec někdo, jehož pochopení [celého výsledku] by odpovídalo chápání někoho jiného? Nespočívá ctnost celé té věci v tom, že trochu vyhověla oběma stranám? A není právě tohle jejím hříchem, tím, co ji odsuzuje?[75]
Spurgeon chápal to, čemu většina evangelikálů, kteří na valné hromadě hlasovali, nerozuměla: že na poslední chvíli provedené úpravy zcela popřely celou pointu vyznání víry:
Zmiňované body byly naprosto základní, a tak jsme se nedivili, když jeden z bratří vykřikl: „Kéž se Bůh smiluje nad těmi, kdo nevěří těmto věcem! Kde musí být?“ Samozřejmě, proti přednášeným výrokům se našlo jen velmi málo námitek. Námitky směřovaly proti tomu, aby popření těchto pravd bránilo někomu ve členství. Jako by se řeklo: „Ano, věříme v Božství Pána Ježíše; ale nebráníme se společenství s někým, kdo si myslí, že náš Pán je pouhý člověk. Věříme v usmiřující oběť; ale pokud ji někdo odmítá, nesmí být [z Unie] vyloučen.“[76]
Spurgeon nenáviděl rozdělení v církvi. Nechtěl působit rozvrat. Ale svědomí mu nedovolovalo postavit se do jedné řady s nepřáteli evangelia. Nakonec usoudil, že oddělit se od Unie bylo ve skutečnosti nejlepším způsobem, jak podpořit skutečnou jednotu: „Nikdy nic tak nepodpořilo jednotu věrných jako oddělení se od těch falešných.“[77]
Spurgeon ve svém případě chápal oddělení jako biblickou nutnost. „Ať už to udělají i ostatní, nebo ne, pocítil jsem sílu textu ‚Vyjděte z jejich středu a oddělte se‘ a nadobro jsem skončil s Unií i Asociací… Donutila mě k tomu nejen má přesvědčení, ale i zkušenost, kdy jsem se osobně snažil s tímto zlem vypořádat, ale bylo to naprosto k ničemu. Jediné řešení bylo oddělit se.“[78]
Spurgeon se nesnažil aktivně přetahovat ostatní z Unie, ale nedokázal pochopit, proč by muži, kteří chtěli zůstat věrní Písmu, dále zůstávali členy organizace, která se tak zjevně valila dolů z kopce úpadku:
Mnoho dobrých bratří různými způsoby zůstává ve společenství s těmi, kdo podkopávají evangelium; a hovoří o svém chování, jako by se jednalo o něco láskyplného, něco, co jim Pán v den svého zjevení odsouhlasí. Nechápeme to. Svatá povinnost skutečného věřícího vůči lidem, kteří tvrdí, že jsou křesťany, ale popírají Pánovo slovo a odmítají základy evangelia, je vyjít z jejich středu. Pokud někdo říká, že je třeba vyvíjet snahy o změnu, souhlasíme; ale když je zjevné, že tyto snahy k ničemu nebudou, k čemu to? Pokud společenství dovoluje blud, pokud ho vítá a podporuje, svědčí to o odhodlání základ neměnit, a pak není možná jakákoliv vnitřní změna, která by nějak zásadně pomohla. Přítomnost evangelikální strany může zlo jen potlačit, a možná na čas i zakrýt; tento kompromis je však sám o sobě hříchem, a tak není možné dosáhnout nějakého trvalého dobrého výsledku. Zůstávat v komunitě, která se snaží vyhovět všem přesvědčením v naději, že se věci vyřeší, je stejné, jako kdyby Abraham zůstal v Uru nebo v Cháranu a doufal, že se obrátí domácnost, z níž byl povolán odejít.
Spoluvina na bludu bere i těm nejlepším mužům schopnost a sílu proti němu jakkoliv úspěšně protestovat… Náš nynější zarmoucený protest není otázkou toho či tamtoho muže, toho či tamtoho bludu; jde zde o princip.[79]
Kontroverze „Down-Grade“ Spurgeona neustále trápila až do jeho smrti 31. ledna 1892. Blízcí přátelé, a dokonce i někteří studenti z jeho kazatelského semináře se obrátili proti němu. Ale Spurgeon až do konce stál za tím, že ani v nejmenším nelituje postoje, který zaujal.
Pro Spurgeona samotného a i pro jeho rané životopisce bylo jistě těžké uvědomit si význam celé kontroverze „Down-Grade“. V posledních letech Spurgeonova života byl celý spor natolik v popředí, že pro většinu pozorovatelů skryl skutečnou důležitost Spurgeonova postoje. Spurgeon byl první evangelikál s mezinárodním vlivem, který vyhlásil válku modernismu. Baptistická unie už nikdy nebyla stejná. Ale Evangelikální aliance, což bylo mezidenominační společenství, stála se Spurgeonem a nabírala na síle. Spurgeonovy skutky pomohly evangelikálům na celém světě, aby si uvědomili nebezpečí modernismu a církevního úpadku.
Robert Shindler, autor původních článků „Down-Grade“ v The Sword and the Trowel, sepsal Spurgeonovu biografii, která byla vydána v roce smrti tohoto velkého kazatele. Shindler vzpomíná, jak byl Spurgeon v posledních, bouřlivých letech pozván, ať promluví k Evangelikální alianci, a píše:
Přijetí, kterého se panu Spurgeonovi od obecenstva dostalo, jakmile se postavil, aby promluvil, bylo přemáhající, plné vášně a srdečnosti. Seděli jsme na sedadle na pódiu, dost blízko na to, abychom viděli mocné emoce, které zmítaly jeho duší, a slzy, které stékaly po jeho tvářích, když poslouchal předchozí řečníky; a ač bylo přítomno jen několik málo z jeho baptistických bratří, tolik zjevného a srdečného soucitu jistě těšilo jeho srdce a bylo útěchou jeho duši. Čas od té doby již ukázal mnoho; a další měsíce a roky bez pochyby zjeví více a více, jak důležitý a potřebný byl jeho protest, jenž mu jeho věrnost Bohu a evangeliu nedovolila nezveřejnit.
Kéž se Pán smiluje a očistí svou Církev od všeho falešného učení, všech falešných učitelů a všech zrádců v táboře Izraele! Kéž je na veškeré tělo vylit Duch z výsosti, aby celá země viděla a poznala a radovala se ze spásy našeho Boha![80]
Citováno z Ashamed of the Gospel © 1992 John F. MacArthur, Jr. (Wheaton: Crossway). Všechna práva vyhrazena. Použito se svolením.
POZNÁMKY
1. Robert Shindler, „The Down Grade,“ The Sword and the Trowel (březen 1887), str. 122.
2. Tamtéž., str. 122n.
3. Tamtéž., str. 123.
4. Tamtéž., str. 124.
5. Tamtéž., str. 125.
6. Tamtéž.
7. Tamtéž., str. 126.
8. Tamtéž.
9. „The Down Grade,“ (druhý článek) The Sword and the Trowel (březen 1887), str. 166.
10. Tamtéž., str. 167.
11. Tamtéž.
12. Tamtéž., str. 168.
13. Tamtéž.
14. Tamtéž.
15. Tamtéž., str. 170.
16. Tamtéž.
17. Tamtéž.
18. Tamtéž., str. 195.
19. Tamtéž., str. 171-72.
20. Tamtéž., str. 172.
21. Tamtéž.
22. Robert Shindler, „Andover Theology,“ The Sword and the Trowel, sv. 23 (červen 1887), str. 274.
23. Tamtéž.
24. „Another Word Concerning the Down-Grade,“ The Sword and the Trowel (srpen 1887), str. 399.
25. Tamtéž., str. 397.
26. Tamtéž., str. 398.
27. Tamtéž., str. 399.
28. Tamtéž., str. 399-400.
29. Tamtéž., str. 400.
30. Tamtéž.
31. „Our Reply to Sundry Critics and Enquirers,“ The Sword and the Trowel (září 1887), str. 461.
32. Ibid, str. 462.
33. Tamtéž., str. 461.
34. Tamtéž., str. 465.
35. Tamtéž.
36. Tamtéž.
37. „The Case Proved,“ The Sword and the Trowel (říjen 1887), str. 509.
38. Tamtéž., str. 510.
39. Tamtéž., str. 513.
40. Tamtéž., str. 515.
41. Citováno v G. Holden Pike, The Life and Work of Charles Haddon Spurgeon 6 sv. (London: Cassell and Company, n.d.), 6:287.
42. „A Fragment upon the Down-Grade Controversy,“ The Sword and the Trowel (listopad 1887), str. 557.
43. Tamtéž., str. 559.
44. Tamtéž., str. 558.
45. Tamtéž., str. 559-60.
46. Tamtéž., str. 560.
47. Letters of Charles Haddon Spurgeon (Edinburgh: Banner of Truth, 1992), str. 183.
48. Lewis Drummond, Spurgeon: Prince of Preachers (Grand Rapids: Baker, 1992), str. 671.
49. Tamtéž., str. 697.
50. Tamtéž.
51. Iain Murray, The Forgotten Spurgeon (Edinburgh: Banner of Truth, 1966), str. 145.
52. Susannah Spurgeon a J. W. Harrald, ed., C. H. Spurgeon’s Autobiography, 4 sv. (London: Passmore and Alabaster, 1897), 4:257.
53. J. C. Carlisle, C. H. Spurgeon An Interpretive Biography (London: Religious Tract Society, 1933), str. 247.
54. Autobiography, 4:256.
55. Tamtéž., 4:263.
56. Citoval Pike, 6:292-93.
57. Autobiography, 4:257.
58. „Brief Notes,“ The Baptist (únor 1888), str. 84.
59. Tamtéž., str. 85.
60. Citoval Drummond, 700-1.
61. Carlisle, str. 248.
62. „The Case Proved,“ 27.
63. „The Baptist Union Censure,“ The Sword and the Trowel (únor 1888), str. 83.
64. Tamtéž., str. 81.
65. Tamtéž., str. 82.
66. S. 197-98.
67. „Notes,“ The Sword and the Trowel (březen 1888), str. 148.
68. The Forgotten Spurgeon, str. 147.
69. Citoval Drummond, str. 704.
70. „A Welcome Conclusion,“ The Baptist (květen 1888), str. 230.
71. Tamtéž., str. 231.
72. Citoval Murray, str. 149-50.
73. Tamtéž., str. 148.
74. Pike, str. 302.
75. „Notes,“ The Sword and the Trowel (červen 1888). Znovu otisknuto „The Down Grade Controversy“ (Pasadena, TX: Pilgrim, n.d.), str. 56.
76. „Attempts at the Impossible,“ The Sword and the Trowel (prosinec 1888), str. 618.
77. „Notes,“ The Sword and the Trowel (květen 1888). Znovu otisknuto v „The Down Grade Controversy,“ s. 55.
78. „Notes,“ (červen 1888), str. 56.
79. „Notes,“ The Sword and the Trowel (říjen 1888). Znovu otisknuto v „The Down Grade Controversy,“ s. 66.
80. From the Usher’s Desk to the Tabernacle Pulpit: The Life and Labors of Charles Haddon Spurgeon (New York: A. C. Armstrong and Son, 1892), str. 274.
Nejnovější komentáře